Ano, tolik očekávaný den D přišel.
Můj poslední let byl multisektor – Milán JFK Milán. To znamená, že jsem strávila dva dny v Miláně, den v New Yorku a pak další den v Miláně.
Řekla bych, že celkem úspěšně jsem tajila můj poslední let. Věděli to jen Ti, které mám na svém soukromém FB. Na blogu, IG i veřejné stránce na FB jsem to tajila do momentu, kdy jsem se vrátila do USA.
Tak začneme hezky od začátku. 🙂
Balit se na let a vědět, že je to můj poslední bylo zvláštní. Měla jsem celou dobu smíšené pocity. Stejně jako když jsem zamykala dveře od bytu a odcházela s kufry na autobus. Celou dobu jsem si říkala, že je to naposled. Naposledy takhle jedu v uniformě na let, naposledy jsem se musela balit na let.
Když jsem přijela do práce, tak jsem s úžasem sledovala ty davy holek a kluků, co se přihlašují na let, procházejí tzv. E-GATE ( EGATE – foto ) a pak dělají tzv. Check-in na let.
Odpočítávala jsem minuty do momentu, kdy se otevře moje e-gate před letem a budu tak moci jít na můj poslední briefing.
Odpočítávala jsem minuty do momentu, kdy se otevře moje e-gate před letem a budu tak moci jít na můj poslední briefing.
Celou dobu jsem měla smíšené pocity. V jednu chvíli mě popadal smutek, protože prostě lítání miluji. Společnost, pro kterou jsem pracovala ani ne, jsem si 100% jistá, že jsou DALEKO lepší společnosti, pro které se dá pracovat a opravdu to není až takový sen, jak si mnozí myslí. Ale o tom napíšu pak samostatný článek až bude více času.
A nejenom, že lítání je moje vášeň, ale jestli něco za to stálo, tak moji kolegové. Vždycky jsem měla super kolegy, vždycky jsme se neuvěřitelně nasmáli na letech, dělali kraviny, fotili fotky, podnikali různá dobrodružství na layovers. Kolikrát ta práce stála fakt za hovno (s prominutím), ale tím, že jsme fakt měli super partu jsme si to dokázali zpříjemnit.
K mému překvapení jsem nebyla sama, pro koho tento multisektor byl posledním vůbec. Jedna z mých kolegyň a již vedoucí – Cabin Supervisor ( Jde to economy crew, business, first class, Cabin Supervisor, Purser, PSP) taktéž končila a byl to její poslední let. Abych pravdu řekla, tak se mi dost ulevilo. Bylo fajn vědět, že v tom nejsem a nebudu sama. 🙂
Všechny sektory byly super! 🙂 Užívala jsem si to na maximum. A opravdu jsem měla z pekla štěstí, že jsem měla na svým posledním letu tu nejlepší crew, jakou jsem si kdy mohla přát. Nejenom kolegy z economy, ale stejně tak všechny ostatní kabiny a i naše vedoucí. Nepamatuji si, kdy jsem se na letu tolik zasmála, jako na tomhle výletu.
První zastávka byla v Miláně. Měli jsme tam dva dny, což mi přišla ukrutně dlouhá doba. Už ten první den jsem nevěděla, co dělat.
První večer jsme šli celá crew do jedné vyhlášené restaurace. Vždycky každý let tam jde crew. Já to tam miluji a Papa Enzo (majitel restaurace) mi fakt bude chybět. To je neuvěřitelně hodný a energetický člověk. A s jeho ženou vybudoval fakt úžasnou restauraci. Kdykoliv jsem tam byla, tak tam bylo narváno k prasknutí.
První večer jsme šli celá crew do jedné vyhlášené restaurace. Vždycky každý let tam jde crew. Já to tam miluji a Papa Enzo (majitel restaurace) mi fakt bude chybět. To je neuvěřitelně hodný a energetický člověk. A s jeho ženou vybudoval fakt úžasnou restauraci. Kdykoliv jsem tam byla, tak tam bylo narváno k prasknutí.
Nemohla jsem se dočkat letu do New Yorku. Můžeme bejt vlastně rádi, že jsme tam letět mohli. Protože pár dní před naším odletem byla sněhová bouře a všechny lety do New Yorku a do D.C. byly zrušeny. Ten den, kdy lety byly zrušeny já letěla do Milána. A vzhledem k tomu, že jsem měla na posledním sektoru mít mojí rodinu, tak jsem vážně měla hrůzu, jestli se ten let bude konat a nebo jestli nebude nějaké zpoždění nebo prostě něco, co by to mohlo celý zkazit.
Let do NY byl ale super. A ten výhled z kokpitu taky neměl chybu. Tady je pár fotek.
Gleenland! 🙂
Tady máte video z Kokpitu! 🙂
A tady už je fotka před přistáním v NY! 🙂
Nemohla jsem se dočkat až budeme na zemi. Celou cestu autobusem jsem byla nedočkavá jako malá holka, protože moje kamarádka za mnou jela na hotel se na mě podívat. Je to ta holčina, o které jsem již psala, že skončila v půlce prosince a vracela se za svým přítelem do NY. Tu holku mám strašně ráda, asi jediná Angličanka, se kterou jsem si takhle sedla. 🙂
Po příjezdu na hotel si mě Xan vyzvedla v lobby, šly jsme odnést moje věci na pokoj, já sundat uniformu a hurá na večeři do Chop’t. Kdo nezná a nachází se v NY, doporučuji tam zajít. Tady je odkaz – Choptsalad
Chvíli jsme couraly po nočním New Yorku, než jsme se musely opět rozloučit.
Druhý den ráno bylo tak krásně, že jsem se rozhodla jít na procházku. Domluvila jsem se s Jamie, že zajdeme na oběd, takže místo toho, abych tam jela metrem, tak jsem si to dala pěšourem. A stálo to za to.
Tady už máte fotografie z NY!
Pak už následovalo jít zpět na hotel a dát si šlofíka a hurá na let.
Let zpátky do Milána byl fajn. Málo lidí na palubě, noční let, ráj pro crew. Za to my jsme řádili o 106.
Když máte super crew a fakt super klidný let s normálníma lidma na palubě, tak to fakt stojí za to. Nejednou jsem si řekla, jestli jsem neměla ještě chvíli zůstat. Pak jsem ale okamžitě tu možnost zamítla, protože opravdu jdu za lepším. Za normálním a opravdovým životem. Navíc moje tělo dostalo takový zápřah, že prostě jsem si potřebovala odpočinout.
Po přistání v Miláně mě čekala zpráva od rodičů, která mi málem přivodila infarkt. Původně měli jet za mnou všichni 3, máma, táta, brácha. Měli letět na A380 z Německa. Nakonec to dopadlo tak, že jsem řekla, že by mohli letět do Milána a odtud se mnou a být tak nejenom na A380, ale i na mém posledním letu. Když jsem bookovala letenky, tak táta couvnul, že bude doma, že do Dubaje nechce. Takže pro mě byl opravdu šok, přistát a mít zprávu od rodičů, jestli by byla možnost sehnat ještě letenku a jestli by táta mohl zůstat.
Vysvětlení: Pro návštěvníky, co jsou rodina, kamarádi musíme mít vyplněné formuláře, nejpozději 10 dní před návštěvou musíme odevzdat formulář, podepsaný mnou a mojí spolubydlící a pak se to dává ke schválení. Je to otravný … Napíšu o tom do článku o mé zkušenosti v Dubai více, ale vesměs je to fakt otrava. A chlapa – přítele si taky domů nepozvete. Leda, že budete lhát, že je to “bratranec”, protože pokud nejste manželé, tak máte smůlu.
No, abych to zkrátila. Po asi dvou hodinách jsem zařídila jak letenku, tak odevzdaný formulář, dokonce i podepsaný spolubydlící. Jak? Demi byla naštěstí doma, takže vzala formulář, vyplnila ho za mě, běžela dolů za security, pak zase nahoru, dolů, nahoru a pak naháněla mojí spolubydlící, která naštěstí byla doma, ale zrovna odcházela na let do Singapore. Letenku taky vyřídila Demi. Zkrouhli nám benefity a zpřísnili pravidla pro tzv. Special tickets. Do konce ledna se muselo nominovat, kdo má nárok na ty “special tickets” – jsou to letenky pro širší rodinu a kamarády, jinak by nebyla možnost koupit žádnou. Muselo se nominovat 25 lidí a letenek je prosím jenom 10. 😀 Každopádně Demi plánovala nominovat moje rodiče tak jako tak, takže tam nominovala tátu, zařídila letenku a mohlo se jít spát. Ještě před tím jsem si musela dát drink teda, protože tohle stálo za to.
Následující den ráno jsem šla na letiště vyzvednout bráchu s rodičema. Šli jsme se najíst a pak na hotel, kde jsme čekali až budu mít tzv. WAKE UP CALL a následně kdy budu muset jít dolů. Já se připravovala na let, zatímco naši odpočívali.
Musím říct, že mě nějak netankovalo to, že je to naposledy, co oblíkám uniformu a co se připravuji na let. Nějak mi to asi ani nedocházelo.
Pak už nezbývalo nic jiného, než jít dolů na recepci a jít pomalu do letadla. Naši šli s náma, rozdělili jsme se před security checks. 🙂
Let do Dubaje byl super. Měla jsem neuvěřitelné štěstí a měla jsem skvělého vedoucího (Purser), který mi dovolil vzít rodiče nejenom do baru v business class, ale i do business class se podívat a následně do první třídyy a koupelny. 🙂 Po přistání pak kapitán řekl, ať vezmu rodiče do kokpitu! 🙂
Rodiče seděli v mojí kabině. Respektive v místě, kde jsem byla já. Schválně jsem si nechala dát pozici (podle jumpseatu) tak, abych byla u nich. Takže jsem dělala servis na jejich straně. A pak jsem rodiče provedla po economy, nafotili jsme nějaký fotky a když bylo nahoře po servise, tak jsme šli nahoru. Tady jsou fotky z celého letu.
Taky jsme s Kati šly do kokpitu a vyfotily se s pilotama 🙂 Strašně super piloty jsme měli. Fakt jsme se prali o to, kdo půjde do kokpitu, což se normálně neděje, ba naopak se lidi hádají kdo půjde a nepůjde, protože se nikomu nechce.
……….
No a pak došlo na přistávání … Nechtělo se mi, říkala jsem našemu kapitánovi, jestli nemůžeme lítat trošku déle, absolutně se mi nechtělo přistávat. Věděla jsem, co přijde po přistání ..
Nebudu lhát… Při přistání a hned, co jsme dosedli na zem, mi tekli slzy jako blázen. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak mám slzy v očích. Utírat slzy jsem nestačila.. Pak jsem se uklidnila. A pak přišla další pecka. Po přistání na povel kapitána/FO děláme tzv. DISARMING DOOR. Před vzletem děláme ARMING, to znamená, že když jsou dveře v ARMED position, kdyby je někdo otevřel na zemi, tak zaktivuje skluzavku a tak se vám nafoukne skluzavka. Disarming se dělá pak pro to, aby nám skluzavka nevyletěla ze dveří. 😀 Nevím, jak to jinak napsat.
Když všichni dáme páku dveří na DISARMED (takhle to vypadá – Ukázka ) tak nám potom volají vedoucí buď purser nebo cabin supervisor a kontrolují status těch dvěří, takže my zvedneme telefon a řekneme “ML2, disarmed and cross checked” – ML2 jsou druhé dveře nalevo na A380, to je jméno stanice, kde jsem byla.. cross checked se říká pro to, že musím jít ke dveřím naprosti mě MR2 (Druhé dveře napravo) a zkontrolovat, jestli opravdu jsou ARMED či DISARMED, stejně tak kolegyně jde od MR2 k mým dveřím na ML2. Takže když volala Patricia (supervisor), tak řekla, Michaela, naposledy, ML2? … Takže jsem nějak pípla “ML2, disarmed and cross checked!” a začala jsem brečet jako blázen. Moje kolegyně pak běžela od MR2 dvěří ke mě, tak mě tam objímala, zatímco já brečela jako blázen. Když odcházeli pasažéři, tak já koukala z okna dveří a brečela, brečela a brečela.
Pak přišel pasažér, který věděl, že je to můj poslední let, podal mi ruku a přál mi jen to nejlepší … měl takový hezký proslov ke mě, že jsem začala brečet znova, tak mě tam objal.. To bylo moc milý. Pak jsem se uklidnila a šla vzít rodiče do kokpitu. Táta si dělal srandu, že mě štípla vosa.
Když všichni dáme páku dveří na DISARMED (takhle to vypadá – Ukázka ) tak nám potom volají vedoucí buď purser nebo cabin supervisor a kontrolují status těch dvěří, takže my zvedneme telefon a řekneme “ML2, disarmed and cross checked” – ML2 jsou druhé dveře nalevo na A380, to je jméno stanice, kde jsem byla.. cross checked se říká pro to, že musím jít ke dveřím naprosti mě MR2 (Druhé dveře napravo) a zkontrolovat, jestli opravdu jsou ARMED či DISARMED, stejně tak kolegyně jde od MR2 k mým dveřím na ML2. Takže když volala Patricia (supervisor), tak řekla, Michaela, naposledy, ML2? … Takže jsem nějak pípla “ML2, disarmed and cross checked!” a začala jsem brečet jako blázen. Moje kolegyně pak běžela od MR2 dvěří ke mě, tak mě tam objímala, zatímco já brečela jako blázen. Když odcházeli pasažéři, tak já koukala z okna dveří a brečela, brečela a brečela.
Pak přišel pasažér, který věděl, že je to můj poslední let, podal mi ruku a přál mi jen to nejlepší … měl takový hezký proslov ke mě, že jsem začala brečet znova, tak mě tam objal.. To bylo moc milý. Pak jsem se uklidnila a šla vzít rodiče do kokpitu. Táta si dělal srandu, že mě štípla vosa.
Pak jsem vyprovodila naše a šla dělat to, co mám. Post-landing duties. To znamená, že jsme sebírali použité a nepoužíté sluchátka, deky atd. Pak jsme se měli sejít před schody vepředu kabiny. Tam už se všichni hromadili, že si dáme společnou fotku… Takže já ubrečená jsem sedla a snažila se vykouzlit nějaký ten úsmev. Ne že by to šlo teda. Kati mě ještě předtím objímala a říkala, ať neřvu, nebo začne znovu taky. 😀
Pak jsme se sebrali, že půjdeme a všichni ať ještě nechodíme. V tu chvíli přišli crew s taškama … Dostaly jsme s Kati dárečky z Duty free … a pak přišli a přinesli nám kartu, kam dali fotky nás, ale i jejich, kde byly různý zprávy od nich jakože HODNĚ štěstí, ůláska a podobný věci. A k tomu ještě jsme dostali přáníčko, kde jsme měli vypsané vzkazy od crew. Já brečela jako blázen .. Nemohla jsem to zastavit.
Nečekala jsem, že mě to takhle sebere. Opravdu ne. Byť jsem věděla celou dobu, že odcházím za lepším a že konečně budu moci být s člověkem, kterého nadevše miluji, tak jsem nesla poslední let strašně špatně. A to jsem nevěděla, jak moc mě vezme loučení s Demi (o tom ale bude samostatný článek) …
Nechala jsem půlku mého srdce na palubě. Byť ta práce fakt není tak růžová, jak si lidi myslí a neznám nikoho, koho by bavilo roznášet a sebírat jídlo, nechat pasažéry se na vás vztekat, protože nemáte kuře a nebo nemáte vegetariánský jídlo, kolikrát vidíte, jaký jsou lidi abnormální prasata, tak prostě lítání je byla a vždycky bude moje vášeň. A vím, že mi to bude chybět. Lítání, crew a ty naše výlety všude po světě. Práce jako taková? Ne … Alespoň ne pro tuto společnost. Vím, že je spousta leteckých společností, kde bych se měla jako prase v žitě! 🙂
Tímto bych to ukončila. Předem se omlouvám, že nestihnu psát články tak často. Jsem teď doma v USA, máme našeho pejska a čeká nás stěhování a spoustu věcí, takže budu se snažit dohnat veškeré resty a napsat články co nejdříve. 🙂 A jelikož se mi tu ta moje prdelka kroutí a za chvíli bude vzhůru a opět v plné síle, tak se jí jdu věnovat! 🙂
Vám přeji krásný začátek nového týdne!
Asi jsem to spatne pocholila, ale vy jste spolu s Demi nebydlely?
Další kapitola života je za tebou a další mnohem lepší a krásnější před tebou, tak moc nesmutni! 🙂
Btw. NY by bylo tak krásný město, kdyby všude nebylo na 4 metrech čtverečních 10 billboardů :/
Studentská pečeť připravená 😀
Bezva článek 🙂
Achjo Míšo..Ty jsi taková moje velká inspirace. Hodně štěstí v další kapitole života ♥
Míšo, hodně štěstí při další životní kapitole 😉
Jinak, už jsem to tehdy psala pod článkem, kde jsi zmiňovala, jak nějaký pasažér byl na Demi hnusný.. a budu se opakovat.. ale nechápu, proč se někteří lidé k letuškám chovají jako ke svým sluhům.. Opět jsem to zažila na letu s BA z Chicaga, kdy se nějaký stařík strašně rozčiloval, jak celý let i servis stojí doslovně za hovno.. fakt nechápu, já jsem šťastná kdykoliv mohu nastoupit do letadla a ještě když to není low cost 😀 tak si výskám radostí 😉
Zrovna nad tím jsem se taky pozastavila a zajímá mě odpověď 🙂 🙂
This comment has been removed by the author.
Nebydlely, Misa nekolikrat psala, ze bydleli jen ve stejne budove o patro vis, ale spolubydlici nebyli:)
Myslím ze spolu bývali len v rovnakom paneláku ale kazda na inom poschodí 🙂
Wow míši .. cítila jsem s tebou ten smutek :/ přeci jen jsem byla zvyklá, že nám přinášíš fotky, že lítáš a teď :/ ach jo ♥ hodně štěstí v životě♥ doufám, že o sobě dáš brzo vědět! mám tě ráda ♥
Wow, skvělý článek, úplně jsem to prožívala s tebou. Docela by mě zajímalo, jaké společnosti si myslíš, že jsou lepší. Poslední dobou jsem koukala po různých společnostech, tak jsem zvědavá! 🙂