Tokyo, Japan

Abych pravdu řekla, na tenhle let jsem se těšila od chvíle, kdy jsem ho viděla na rosteru. Když jsem bidovala o své lety, tak jsem si dala Japonsko jako druhou možnost. První bylo Rio, to jsem samozřejmě nedostala – klasika. Japonsko byla druhá možnost. Upřímně mi bylo jedno, jestli dostanu Osaku, Tokyo nebo kdo ví co, hlavně, že to bude Japonsko.

Lety do Japonska jsou relativně těžký dostat, je o ně velký zájem. Samozřejmě nic není nemožné, ale letěla jsem se spoustou lidí, co například nikdy nebyli v Japonsku, Brazílii etc. 

Já jsem dostala let do Tokya. Bohužel jsem dostala Naritu. Létáme na dvě letiště, Narita je cca 40 minut až 80 (záleží, jestli jedete vlakem a jestli jedete express – který je dražší, nebo normálním. Express trvá kolem 40ti minut). I to mě neodradilo od toho, abych stejně vyrazila do města.

Není divu, proč je o lety do Japonska zájem. Zaprvé je to naprosto nádherná země, za další ten let je jak pohlazení po duši. Proč? 

Japonci jsou neuvěřitelně zdvořilí a čistotní. Věřte nebo ne, za svou celou kariéru letušky jsem viděla a zažila leccos na letech. Viděla jsem výkaly i na místech, kde jsem si myslela, že je nikdy neuvidím. Také jsem viděla, jací jsou lidi prasata, co dokážou za paseku pod svými sedačkami nebo jakou parádu dokáží rozjet na toaletách. Kolikrát jsem si říkala, že snad i zvířata jsou čistotnější jak lidi. 

Co se týče Japonců, to je jiná hitparáda. To letadlo po jejich odchodu vypadá tak, jako když do letadla nastoupili. Neviděla jsem snad jediný kus papíru, kelímku na zemi. 

Japonci si sednou na své místo, nechají si obal od deky a do toho si dávají odpadky. Buď nám to pak přinesou, nebo nám to dají na konci letu. 

Toalety vypadaly jako kdyby je nikdo na tom letu nepoužil. Kolegyně z Japonska nám vysvětlily, že pro ně je ostuda odejít ze záchodu a nechat po sobě bordel. Řekly, že pokud by je někdo viděl odcházet ze záchoda a následně ho po nich použil a viděl tam bordel, tak se dotyčná osoba propadne hanbou do země. A věřte, že kdykoliv jsem záchod šla zkontrolovat, tak tam bylo uklizeno tak, že jsem myslela, že mě šálí zrak. 

CALL BELL – nebo-li zvonění na crew. Jestli jsme měli 3 za celý let, tak to bylo ještě hodně. Většina z nich sedí a o nic si neřekne a nebo když už, přijdou si do galley (kuchyňky). 

Japonci si nestěžují. Respektive nebudou si stěžovat mě, nebo komukoliv, kdo nemluví jejich jazykem a je pro ně cizinec. Takže pokud by byl problém, čočku dostanou crew, které jsou z Japonska. 

Další věc je, že Japonci očekávají perfektní servis. Servis v Japonsku je jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažila. A ruku na srdce, konkurence je veliká, kort, co se leteckých společností týče. Pokud se jim nebude líbit náš servis, tak prostě s náma příště nepoletí. Tím pádem je kladen velký důraz na kvalitu servisu. 

Musím říci, že ten let (tam i zpátky) byl jeden z nejlepších a nejklidnějších letů vůbec. Bohužel jsou lety – a není jich málo – kdy člověk jde na let s tím, že to bude peklo na zemi. Samozřejmě vždy záleží na tom, co má člověk za pasažéry. Stane se, že jeden let je horor a ten samý let je třeba i naprosto úžasný. Stalo se mi to několikrát, například s Moskvou. Zažila jsem jeden let, kdy jsem chtěla skákat z letadla. Kdyby to šlo, skáču ven a už mě nikdo nikdy na palubě neuvidí. A pak jsem měla let, kdy jsem si řekla wow, tohle bylo i snesitelný či fajn. 🙂 Ale tak obecně jsou lety, u kterých se prostě ví, že nebudou peříčko. Já chodím na tyto lety s těma nejhoršíma představama. Buď se moje očekávání naplní a nebo budu příjemně překvapena. Vždy ale očekávám to horší.. Je lepší být příjemně překvapen. 

Takže, jak jsem již napsala, let byl super. Sice to s náma trošku házelo, ale bylo to fakt fajn. Let trval 8 a půl hodiny. K mému překvapení jsme dostali 2 hodiny rest. A jelikož jsme měli CRC (místo, kam chodí crew spát), tak jsem spala dvě hodiny jako miminko v postýlce. 8 a půl hodiny let a dvě hodiny pauza, kolikrát se letí do USA a člověk dostane 2 a půl hodiny na letu, co má 14 hodin. Smutné. A to další pecka přišla, když na cestě zpátky jsme měli 3 hodiny a let trval 11 hodin. 

Po příjezdu na hotel jsem se šla rychle převlíct s tím, že půjdeme s holkama na hotel. Měla jsem na letu holčinu ze Slovenska, shodou okolností taky Míša a pak ještě jednu holčinu, co s náma chtěla jít na výlet do Tokyo. Takže jsme se domluvily, že půjdeme společně na večeři, kde domluvíme detaily.

To bych nebyla já, abych v první řadě nehledala župan. V Japonsku bylo kimono. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak lituji toho, že jsem si jedno nekoupila. No nic, příště. 🙂 

Samozřejmě se to neobešlo bez “selfíčka”. 

Pak už jsem rychle utíkala dolů na recepci, kde jsem měla sraz s holkama.
Daly jsme si skleničku vína, poseděly chviličku, pokecaly a naplánovaly výlet do Tokya.

Odjez směr TOKYO – 6 ráno! 

Vzhledem k tomu, že let pro nás byl noční, většina crew před letem nespala (já díky bohu jo, protože mám otočený režim – což není teda zdravý, ale co se dá dělat).. tak valná většina šla okamžitě spát. My jsme odcházely někdy kolem 9 večer. Rychle do vany, spáchat hygienu a spát. Vytuhla jsem neuvěřitelným způsobem.

Budíček v 5.30 ráno! 🙂 

Rychle si umejt hlavu, zabalit si věci, ujistit se, že mám foťák, oba telefony i externí nabíječku, peníze a mohlo se vyrazit.
Miška mě vyzvedla chviličku před 6tou ráno. Čekaly jsme na další crew, Máriu. To by nebyla pravá crew, aby nepřišla pozdě. Musely jsme jí volat z recepce a popohánět ji, abychom stihly shuttle bus na letiště. Díky Bohu jsme byly cca 10 minut od letiště.

Shuttle jsme naštěstí stihly, řidič nás vyhodil na terminálu 2, odkud jsme si už musely poradit vesměs samy. 

Problém v Japonsku je ten, že málokdo umí anglicky. Místa jako letiště, hotel etc. Tam samozřejmě anglicky mluví bez problémů, ale jinak je to problém. Také je to tak trošku o štěstí na koho zrovna narazíte. 

Na letišti jsme šly rovnou na informace. Paní nám vypsala na lísteček časy vlaků, veškeré stanice, v kolik kde zastavují i cenu. Pak nám už jenom ukázala kam si máme jít koupit jízdenky a popřála nám krásný den. Byla jsem až v šoku, jak jsou Japonci organizovaní. To je prostě BOMBA! 

Následoval první oříšek … 

Vlak, kterým jsme měly jet, měl odjíždět v 7 hodin. V 6.50 jsme ještě neměly jízdenky, protože jsme za Boha nemohly přijít na to, jak je koupit. Na poprvé jsme byly trošku zmatené. O to horší je i fakt, že každá země má svoje. V Rusku koupě jízdenek funguje jinak, stejně jako v Taipei to bylo jinak, i v Dubai je to jinak. Logicky. 

Nakonec jsem si všimla, že jediný co, tak stačí kliknout na tu sumu, co nám paní napsala na papírek. Takže jsme si přeply obrazovku na anglickou (což vesměs nebyla pak ani potřeba, stačilo vědět za kolik máme koupit lístek a zvolit možnost s tou danou sumou), klikly na sumu 1240 a už to bylo, lístek byl tím pádem na světě.

Jakmile jsme všechny měly lístky, tak jsme mohly vyrazit na vlak. Bohužel tou dobou jel “normální” vlak a ne express. Pro nás to znamenalo zastávku v každé stanici, ale také přestup. Je fakt, že jsme nejdřív měly trošku strach, ale zvládly jsme to. 

VLAKY a celkově veřejná doprava v Japonsku je něco neuvěřitelného. Důvod? V životě jsem neviděla tak čisté vlaky, autobusy, metro a samozřejmě i letiště, nádraží. Všude v Japonsku bylo ČISTO! 

Po cestě si nedalo všimnou následujícího.. 

Všichni Japonci byli UPRAVENÍ, nažehlené obleky a – POZOR, teď to bude znít divně – ALE všichni Japonci měli až neuvěřitelně čisté boty. Ať to byly dámy či pánové, na botách neměli absolutně žádný flíček, nic. Normálně jsme seděly a koukaly jak blázen, všechny do jedné. 

Když se vlak zaplnil, tak mě zaujalo následující. Všichni, co drželi tašku v ruce – kabelka, brašna na počítač – cokoliv, tak je okamžitě po nástupu do vlaku odložili do úložných prostorů nad hlavami. Nevím jak vy, ale já jsem zvyklá, že všude lidi drží svoje tašky, nechávají si batohy. Pán na fotce batoh také nesundal, ale vlak byl vesměs prázdný a on nejel daleko, nějaký dvě tři zastávky, ani ne. V momentě, kdy ale se zaplnilo, tak všichni dávali tašky nahoru. To mi přišlo docela i zajímavé. 

Samé následovalo, když jsme jely zpátky do Narity. Jely jsme tedy expressem a tím pádem jsem měly přidělené sedačky, stejně jako kabinu, kde sedíme. My například měly kabinu 5, sedačky 5AB a 4A. Před vstupem do kabiny byl prostor, kam si lidé odkládali kufry a jiná zavazadla. Nechat u nás v Čechách zavazadlo bez dozoru, tak v tom lepším případě zavazadlo najdete, ale dost možná vám pár věcí bude ve finále chybět. 

Zpátky k cestě do Tokya. 

Následoval přestup. 

Nevěděly jsme, kam máme jít. Jestli stačí jenom vylézt z vlaku a jít na druhé nástupiště, což bylo přímo naproti nám, nebo jestli je třeba jít někam jinam. Ukázaly jsme jedné paní lísteček. Anglicky neuměla, ale byla schopná nám ukázat, kam máme jít. 

Přestup jsme zvládly bez problémů. Teď následoval další oříšek a to, kde máme vystoupit. Zeptaly jsme se pár lidí, ale neuměli anglicky. Naštěstí jsme našly mladého pána, co anglicky uměl. Vysvětlil nám kde jsme, jak najdeme tu zastávku, kde máme vystoupit a pak nám našel jednodušší schéma, kde nám ukázal naší cílovou stanici. Spočítal nám kolik zastávek máme jet a bylo to. 🙂 

Zvládly jsme to. Dostaly jsme se na stanici, odkud jsme měly přejít na metro a jet na zastávku Asakusa, kde se nachází Asakusa Temple. 

Na stanici jsme objevily úžasné místo na snídani. VIE DE FRANCE. Přišly jste dovnitř, vzaly jste si tácek (takový ty, co jsou ve školních jídelnách) a kleště. Pak se šlo a vybíralo se, co si kdo dá. Tohle je přesně to místo, kde jsme byly:

TOKYO – VIE DE FRANCE

Co mě naprosto dostalo.. 

Byly jsme tři holky. Nikde nebyly 3 místa vedle sebe. Bylo tam docela dost lidí. Míša našla místo, kde byly dvě místa vedle sebe, pak seděl starší Japonec a pak byla další volná židle. Já jsem přišla jako druhá ke stolu a sedla jsem si. Míša se otočila a říká mi, jak to uděláme, když jsme tři. Podotýkám, že jsme mluvily česky/slovensky. Mária ještě platila. Pán se na nás podíval, beze slova se přesunul na poslední volné místo, usmál se na nás a kýval hlavou. Tak jsme mu poděkovaly. Když pak odcházel, tak se znova na nás usmíval a kýval hlavou. Mě to naprosto dostalo. Celkově celý ten den bylo jedno příjemné překvapení za druhým. Je až neuvěřitelný, jak jsou Japonci, milí, zdvořilí a štědří. 

Když jsme se najedly, tak jsme sedly na metro a jely k Asakusa Temple. 

Další fascinující věc bylo to, jak jsou Japonci organizovaní. Schody jsou označeny tak, aby člověk věděl, po jaké straně má jít. Na jezdících schodech všichni stojí vlevo a vpravo je místo pro lidi, co například spěchají nebo si prostě ty jezdící schody chtějí vyjet. Neviděla jsem ani JEDNOU, že by se to nedodržovalo. BA NAOPAK. Neuvěřitelný pořádech v metru i ve vlaku, žádný chaos.

Sensō-ji temple je nejstarší z budhistických chrámů v Tokyo. Pokud by vás zajímalo více, tak tady je spousta užitečných informací! 🙂 Je to bohužel v AJ, čeština tam bohužel nebyla.

Tady už máte fotografie. 

Neodolala jsem a požádala jsem tohodle mladíka o fotku. Nabízel spolu s dalšími “tour”. Chtěl nás provézt po okolí, ale bohužel jsme neměly tolik času, protože jsme potřebovaly jet zpátky v rozumnou dobu abychom stihly být zpět v Naritě a ještě abychom stihly jít spát před letem. Strašně milý a ochotný člověk. Vysvětloval nám, kudy máme jít a kam máme jít, co si nemáme nechat ujít, když tu teda jsme. Hned se nás ptal, odkud jsme, tak jsme mu řekly, že každá odjinud, ale že bydlíme v Dubai. Tak nám hned říkal “Vítejte v Japonsku” a pak si s náma chvíli povídal. 🙂 

Po cestě k “templu” jsme procházely krámy se suvenýry. Prvně jsme teda chtěly vidět, kvůli čemu jsme přijely a pak jsme se rozhodly, že se později vrátíme a nakoupíme si nějaké suvenýry. Což pro mě byl absolutní “MUST”. 

A tu už jsme byly na místě! 🙂

Tady jsou fotografie jak toho temple, tak i okolí. 

Odtud jsme se chtěly podívat do Geisha town, ale nějak jsme to nemohly najít. A ve finále to bylo jedno, protože nám ti průvodci řekli, že tam je lepší jít večer. 🙂 Tady máte článek o tom, kdo je to vlastně Geisha. 

Alespoň jsme zavítaly zase jinam, ani nevím, kde jsme se to vlastně ocitly, ale vypadalo to tam hezky 🙂 Ostatně, posuďte sami. 

Odtud jsme vyrazily zpět k metru, odkud jsme se rozhodly jít pěšky, abychom se mohly podívat na Tokyo Skytree.

Chvíli jsme přemýšlely, jestli má cenu jít nahoru, protože nebylo dvakrát nejlepší počasí a vesměs většinu času sněžilo. Nakonec jsme se rozhodly, že půjdeme. Když jsme kupovaly lístky, tak nám ukázaly na jaký patro máme jít. Doporučili nám 350 poschodí a na kamerovém systému jsme měly možnost vidět výhled, jaký nás čeká. Stálo to za to. S Míšou jsme si dělaly srandu, že na každým layover lezeme na nejvyšší výškové budovy v tom městě. Já to mám ráda.. a díky bohu nejsem sama 🙂 

I přes to, že sněžilo, tak to stálo za to! 🙂 

Tady máte i video! 🙂

Další pecka, na kterou jsem se těšila, tak na japonské záchody. Ano, čtete dobře. Už v Taipei jsem byla naprosto ohromena záchody, kdy prostě si nastavujete, kam má stříkat voda, sušák a všemožný vymoženosti. Já tenkrát nic takového nikdy nikde neviděla, takže jsem z toho byla v šoku. A mezi crew je známo, že v Japonsku hraje i hudba na toaletě. Takže když jsem jednu objevila, tak jsem nemohla jinak, než vám to natočit. Omlouvám se, jestli to někoho znechutí nebo pohorší, ale patří to k té “kulturní” složce. 

A zde je slíbená toaleta – pardon!

Zpět jsme se vydaly tentokrát vlakem 🙂

Odtud jsme se vydaly zpět k obchodům se suvenýry. 

Tady je pár fotografií, co jsem pořídila po cestě.

Když jsme nakupovaly suvenýry, tak jsme se s Miškou bavily po našem. V tu chvíli vedle nás stojí mladý pán a spustí na nás česky. Já jsem chvíli koukala jak tele na nový vrata, protože mě to docela překvapilo. Pán byl na dovolené a původně pochází z Českých Budějovic. Přišlo mi hrozně super potkat takhle někoho z domoviny. 🙂 Říkal, že jsme byly první Češky (Slovenka a Češka), který potkal. 

Ten svět je neuvěřitelně malý. Ale další bomba přišla později v metru! 

Suvenýry jsem kupovala především Calebovi. Sháněla jsem něco pro naše, ale tak nějak mě nezaujalo nic. Nebo mi nepadlo do oka nic, co by mohlo zaujmout naše. Calebovi jsem tak pořídila hůlky, tentokrát z Japonska, posledně jsem mu kupovala jeden set v Číně, dvě trička, pak tu jejich “čelenku” – nevím, jak se to jmenuje. Ale je na tom napsáno “fighting spirit” a ještě k tomu jsem pořídila hrníček. 

Abych pravdu řekla, tak mě neuvěřitelně mrzelo, že tam Caleb nemohl být se mnou. On Japonsko miluje, dokonce má základy japonštiny a čínštiny. Zajímá se o japonskou kulturu jako takovou. Jeden z jeho snů je podívat se jednoho dne do Japonska. Řekl ale, že v první řadě chce letět do Čech, za což má plusové body! Ale opravdu mě mrzelo, že tam nemohl být. Alespoň si to o to víc užijeme, až tam poletíme spolu na dovolenou. Otázkou zůstává, kdy nějakou bude mít. 

Po cestě metrem jsme narazily na koho? Na pasažéry z našeho letu. Náhoda jako blázen. Seděli jsme všichni v jedné kabině. Mária měla šátek přes hlavu tak, že to vypadalo jak abaya. A když to takhle měla na hlavě, tak vážně vypadalo jako Arabka, haha.. 🙂 Takže paní, co seděla vedle nás na ní spustila arabsky. Nakonec jsme jí vysvětlily, že ani jedna z nás nemluvíme arabsky. Takže jsme se dali do řeči. Byl tam jeden pán z Japonska, 3 z Kuwaitu, paní z Kuwaitu a my tři holky. No a povídá jeden z nich, že včera letěli s naší společností do Tokya. Tak jsem se na něj podívala říkám:  ,,Na jaký letiště? Naritu?!” A on, že ano. Tak jsem se znova ptala, jestli opravdu včera. Na to mi odpověděl, že ano a řekl mi i přesný čas, kdy jsme přistáli. Tak jsem mu řekla, že jsme byli na stejným letu. Koukal trošku s úžasem. Vysvětlila jsem mu, že jsme crew a že pro tu společnost pracujeme. Tak nám samozřejmě nevěřil. Oni hlavně seděli v business třídě, takže nás vesměs vůbec neviděli, protože my jsme byly v economy. Vzhledem k tomu, že mi fakt nevěřil, tak jsem našla fotku s jinými pasažéry v uniformě a ukázala mu jí. Takže jsme nevěřícně kroutili hlavami, jak je ten svět malý. 🙂
Taky jsme to s nadšením později vyprávěli kolegům z business a vedoucím. Jaká náhoda, že potkáte v metru v Tokyu pasažéry. Už se mi stalo, že jsem potkala jednoho pasažéra v Austrálii, ale vždycky mě takové náhody dostanou. Stejně jako když jsem potkala holky, co znají můj blog ať už v jedné z destinací či na palubě. 

Přiznám se, že se mi zpět na hotel vůbec nechtělo. Cesta utekla rychle. Po příjezdu na hotel jsem šla rovnou na pokoj, kde jsem padla za vlast a spala až do našeho wake up call. 

Kdybych nemusela, tak snad nikdy neodjedu. Fakt mě Japonsko neuvěřitelně zaujalo a já se nemůžu dočkat až budeme moct se vrátit, tentokrát s Calebem a objevovat další krásy a taje Japonska. 

Rozhodně to je pro ně jedno z nejlepších míst, které jsem kdy navštívila a jsem si jistá, že to nebylo poprvé a naposled! 🙂

Když tak koukám na hodiny – je 8.46 v tuto chvíli – tak si říkám, že bych měla jít konečně spát. Přistáli jsme někdy v půl 4 ráno a já po příjezdu domů mazala rychle do vany a k počítači, abych mohla napsat článek. Těšila jsem se jako malá holka. 

Pro dnešek je to tedy vše. Přeji krásný start dnešního dne – ani nevím, co je za den – a zase brzy napíšu. Další layover je Zurich.