Tak jsem se konečně probrala z kómatu a rovnou sedla k blogu, abych napsala článek o mé poslední návštěvě Ruska. 🙂
Let, který jsem dostala já odlétá v dopoledních hodinách. Bohužel já před tím přiletěla z LA a následně pak z Karachi. Karachi byl let noční a samozřejmě, když přiletíte v 5 ráno a v 6 ráno dojdete domů, tak padáte na hubu do postele a neprobere vás ani zázrak. Já se probudila skoro ve 3!!! odpoledne. Samozřejmě jsem neměla radost, protože jsem následující den měla vstávat mezi 5-6 hodinou ráno. A to jsem měla nařízené budíky – nevzbudil mě ANI JEDEN.
Takže jsem se vykopala z postele, zabalila další kufr na stěhování, pak zabalila druhý kufr do Ruska a vyrazila ven. Potřebovala jsem si koupit ještě jeden menší kufr a něco k jídlu, jelikož naše lednička zeje prázdnotou.
Rozhodla jsem se jet metrem. A opět jsem se musela rozčilovat.
V metru máte vyznačené, kde máte stát. Kudy lidé vycházejí a kudy lidé mají vcházet. Samozřejmě v praxi to takhle nefunguje. Praxe je asi následující. Nasáčkujeme se před dveře, aby nikdo nemohl vystoupit a pak se budeme prodírat dovnitř zatímco lidé se budou snažit vystoupit. Kolikrát jsem už i něco řekla, protože tohle je na moje nervy moc. Nemám to ráda, fakt mi to vadí. Teď alespoň nebylo metro plné lidí, ale když je metro narvané k prasknutí, tak prostě je to na ránu. Nejlepší je, že pak všichni akorát čumí, ale furt neuhnou. Škoda slov.
Po cestě do Deira City Center jsme měli naprosto dech beroucí vyhled na Dubai v západu slunce.
Tohle je jedna z mála věcí, která mi bude chybět na Dubai.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem jela zpět do práce a čekala na Demi. Máme bohužel tento měsíc tak blbě rozpis, že se vesměs neuvidíme vůbec. Ona je v Dubai, já jsem pryč a naopak. Takže jsem se rozhodla ji opět překvapit. A měla radost holka moje. 🙂 I ta půl hodinka s ní za to stála.
Zatímco jsem na ní čekala jsem si ale dopřála kafe a tiramisu! 🙂
Doma se naše cesty rozdělily. Ona šla do svého, já do svého. Abych pravdu řekla, nedivím se jí, že měla dost. Byl to její první let poté, co opět byla x dní doma, protože si přivodila na palubě úraz. Skřípla si prsty do televize a nemohla s nimi vůbec pohnout. Takže měla zákaz lítat.
Já jsem šla domů s tím, že dobalím zbytek věcí, co potřebuji s sebou, dám si vanu a půjdu spát.
Dopadlo to tak, že jsem šla spát v 11.30pm. Respektive, to jsem odcházela do postele v naději, že dřív či později usnu.
Zbytek probíhal asi následovně …
1am …
Stále vzhůru!
2.30am …
Pořád nespím.
4am
Nespím, ale snažím se!
5am!
Hodina do budíčku a já jsem stále vzhůru.
Vesměs jsem se celou noc převalovala ze strany na stranu. Neustále mi bylo horko, pak zase zima. Klimatizaci jsem šla vypnout a zapnout asi stokrát.
V 6 ráno jsem lezla z postele. Neuvěřitelně unavená. 5-6 ráno je doma, kdy já chodila v posledních dnech spát. V životě jsem nezažila takovou zoufalost. Skoro jsem brečela, jak moc se mi chtělo spát, ale jak to nešlo.
Tudíž jsem čekala, že budu mít docela problémy na palubě.
Šla jsem do práce a vše teda bylo v pohodě, odjelo se k letadlu a taky vše v pohodě, “na zemi” vše taky bylo v pohodě. Po vzletu se mi ale udělalo nehorázně špatně. A jelikož jsem měla na starosti galley (kuchyňku), tak jsem se snažila ze všech sil tuhle nevolnost rozchodit. Dala jsem si Ginger Ale s ledem a doufala, že mi to uklidní žaludek. Pak jsem si dala kousek chleba a snažila se připravit vše na servis.
Pecka přišla v momentě, kdy jsem dávala jídla na “vozíky” (carts, trolley ..) … Ten pach mě oddělal takovým způsobem, že jsem musela odejít a ve finále to nedopadlo jinak, než že jsem skončila na záchodě. Takže můj let vypadal asi následovně, poslali mě sednout si do business class, udělali mi polívku a starali se o mě jako o královnu. Já samozřejmě brečela, protože mi nebylo dobře a k tomu jsem se cítila mizerně, protože náš economy team přišel o jednoho člověka a to se při plným letu prostě pozná. Oni sice tvrdili, že jsou v pohodě, ale mě to stejně bylo líto.
Nakonec se mi udělalo lépe ke konci letu, díky bohu. Jelikož cesta do hotelu trvá minimálně hodinu a půl, tak jsem vytuhla při cestě a neprobudila se do doby, než jsme zaparkovali před hotelem. Což bodlo jako sůl.
Jedna crew se mě neustále snažila přemluvit, abych s ní šla ven, podívat se na Rudé náměstí, že je to jeden z mých posledních layovers.
Takže jsme se domluvili, že já se najím a uvidím, jak mi bude a pak jí zavolám.
Objednala jsem si polívku a rýži, chutnalo to teda naprosto odporně! Pak jsem teda zavolala tý holčině s tím, že teda s ní půjdu, ale jenom na chvíli. Potřebovala jsem si rozměnit peníze, protože nám dali dolary a v hotelu není směnárna. Je tam banka, ale vzhledem k tomu, že byl svátek, tak bylo zavřeno a v hotelu se dolary platit nedá. Takže jsem musela ven i kdyby se mi nechtělo.
Sedly jsme na metro a jely jsme na Rudé náměstí. Tam bylo lidí jako …. 🙂 To byl taky nápad někam jet, když se v Rusku slavily Vánoce. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděla tolik lidí na jednom místě. Všude byli policisté, na každým rohu! Na Rudé náměstí se šlo přes detektory. Vesměs všude byly detektory kovu, od vstupu na náměstí po vstup do obchodního domu.
Abych pravdu řekla, trošku jsem měla obavy. Přece jenom s tím, co se v dnešní době děje a kort, když Rusko slavilo Vánoce, měl člověk trošku obavy, že by to mohla být výborná příležitost pro “lidi”, kteří páchají ty nechutné útoky po celém světě. Nejsem paranoidní a nebudu sedět doma na prdeli, protože dneska člověk není v bezpečí nikde. ALE nebudu lhát, že mě to nenapadlo, kort když prostě člověk vidí všude detektory a policajty.
Tady už jsou fotky!
Byla teda zima jako když praští. Ale já jsem si to užívala. Pro mě to bylo poprvé po HODNĚ dlouhé době, co jsem viděla sníh. A hlavně mi přišlo kouzelný, jaká panovala radost a spokojenost na tom místě, lidé si užívali pohody, popíjeli a do toho padal sníh. Přišlo mi to jak scéna z filmu. Navíc Moskva je nádherné město! Mě se to prostě libí, jak je to všechny barevný a jiný. Přijde mi to zajímavý.
A když už byly ty Vánoce, tak jsme viděli koho? 🙂
DĚDU MRÁZE!
tady máte video:
Ty trhy, co byly na náměstí neměly chybu. Fakt se mi to líbilo.
Samozřejmě jsem po chvíli klepala kosu a to jsem měla troje ponožky a vtipně necítila palce u nohou. Nos jsme měly obě rudý jak Rudolf, takže jsme zapadly do nejbližšího obchoďáku se ohřát a pak pokračovat dál.
Můj největší žážitek z celého výletu byli Rusové. Proč? Oni se normálně fotí snad všude a u všeho. Představte si, že jdete po Palladiu v Praze a na každým kroku lidi pózují u něčeho. O výlohy s oblečením, s výzdobou, vedle stromečku, který má na sobě balíky nějaké kosmetiky (nebo co to mělo být). Normálně prostě se fotili u věcí, kdy nám nad tím zůstával rozum stát. Někteří pózovali tak, že to připomínalo focení pro nějaký fashion magazín nebo kalendář. Já nevim.
Samozřejmě, že se lidi fotí s památkama, ale prostě fotit se v nákupáku u výloh, u zábradlí apod. To nám hlava nebrala. 🙂
Pak už jsme se postupně odebraly směr metro. Akorát jsme to vzaly oklikou, abychom ještě něco viděly zajímavýho.
Ta jejich výzdoba neměla prostě chybu! 🙂
Co mě zaručeně dostane, tak když se někoho zeptáte anglicky na něco – cokoliv, tak oni vám odpoví rusky. To samý i na palubě. Já na ně anglicky, oni na mě rusky, já na ně tím pádem česky …. Domluvili jsme se bez problémů.
Mrzí mě, že jsem neměla tak dobrý výhled, abych vám natočila krasobruslení. Podle toho, co jsem zahlídla kostým, tak to vypadalo, že bruslí Nastěnka a Ivan. 🙂 Viděla jsem fakt maličko, ale vypadalo to krásně. Škoda, že jsme o tom nevěděly dřív. 🙂
Pak už jsme se vydaly zpět. Hezky na hotel a před tím nakoupit něco k jídlu. Já jsem si chtěla koupit něco “dietního”, abych ten žaludek moc neprovokovala.
Po návratu na hotel jsem mazala rovnou do vany, byla jsem fakt zmrzlá až na kost a pak hurá do postele. No a musím říct, že jsem spánek potřebovala jako sůl. Spala jsem 13 hodin a pak ještě hodinu a půl v autobuse. Ale díky Bohu mi bylo dobře, takže jsem se už pak na palubě normálně najedla.
Musím říct, že jsme opět měli ošklivý turbulence. A poprvé v životě jsem měla na palubě hned několik lidí, co brečeli, od dětí po dospělé.
Já abych pravdu řekla, tak od doby, co lítám, tak už turbulence taky nemusím. Ale teda já už měla fakt ošklivý. Tohle nebylo to nejhorší, co jsem zažila, ale fakt to s náma ošklivě házelo. Ale asi jsem nečekala, že to sebere tolik lidí.
Po příletu “domů” jsem padla za vlast, protože to byl náročný let. Jestli se říká, že Praha je hrozná (což já si osobně nemyslím), tak ti lidi, co tohle říkají ještě neletěli do Ruska, haha.. 🙂 Prd Vodka, Whisky, koňak, Baileys se jelo ve velkým! 🙂 A pak samozřejmě vína a piva.
Jinak to je z Ruska vše! 🙂
Taky jsem teda konečně podala výpověď. Abych pravdu řekla, neměla jsem vůbec žádný problém odeslat ten e-mail, ale potom mě to teda vzalo a bez slz se to neobešlo. Nečekala jsem, že mě to takhle vezme.
Tohle jsem k tomu napsala na mé stránce:
Včera v noci jsem učinila první krok k uzavření jedné kapitoly a otevření té nové.
Nebudu lhát…
Jednoduché to nebylo. Svým způsobem to bylo neuvěřitelně jednoduché a na druhou stranu neuvěřitelně těžké.
Caleb mi vždycky říkal, ať se já sama rozhodnu pro to, kdy bude na čase podat výpověď. Neustále mi připomínal, že nikdy nebude ten, který mě bude tlačit k tomuto kroku. Vím, že kdyby mohl, že by okamžitě skončil ve své práci, aby mohl být se mnou a já tak mohla pokračovat v práci, kterou jsem si vysnila už jako malá holka. Navíc dle jeho názoru by bylo sobecké, aby po mě vyžadoval odchod z práce. Vždycky mi byl oporou a podporoval mě v tom, co dělám a v mých rozhodnutí. Naštěstí jsem si vzala člověka, co mi nikdy nedal ultimátum a nedával mi na výběr zda-li práce nebo on.
Je ale fakt, že já jsem věděla vždycky, že jsem nebyla, nejsem a nebudu připravená na to odejít.
Tahle práce je něco, co jsem si vysnila už jako malá holka. Ale na druhou stranu já odcházím s tím, že jsem si svůj sen splnila a tak je čas “MOVE ON”.
Nebudu ale lhát. Bude mi to chybět. NE, rozhodně mi nebude chybět práce jako taková. Bude mi chybět lítání, i přes to, že kolikrát jsem se divila sama sobě, že ještě do letadla dobrovolně lezu, budou mi chybět ty dechberoucí výhledu z kokpitu, bude mi chybět cestování a moji přátelé.
Hodně lidí mi psalo, že mi závidí, že odcházím a že by dali cokoliv za to, aby mohli taky jít. I Demi by chtěla jít …
Já jsem vděčná za to, že mám za kým jít. Protože kdyby nebylo Caleba, tak bych asi tady zůstala nějakou dobu, neměla bych asi nic lepšího, za čím bych mohla jít. Ale mám. Díky Bohu mám něco milionkrát lepšího, za čím jít a tím pádem vím, že nebudu litovat.
Sama už mám vzdálenosti plný zuby. Nechci mít manželství na dálku… Už to stačilo.
Teď jsem možná smutná, ale to je tím, že jsem se zase zaběhla do rutiny, na kterou jsem zvyklá – být sama, chodit do práce, dospávat nedospané a prostě fungovat jako samostatná jednotka. Vím, že v momentě, kdy uvidím Caleba na mě čekat na letišti, tak zapomenu na veškerý smutek.
Čeká mě spousta nového a neznámého.
Ano, žila jsem v USA dva roky, ALE! Žila jsem s host family, měla jsem střechu nad hlavou a to bylo místo, kde jsem se cítila doma, protože moje HF se postarala o to, abych se tam jako doma cítila a abych se cítila jako člen rodiny. Ale ruku na srdce, je to jednoduchý život v tom smyslu, že člověk mý střechu nad hlavou, místo na spaní, jídlo a další. O vše bylo postaráno. Dostala jsem pod nos auto a o zbytek se postarala HF. Plus jsem nikdy nebyla sama, na svátky, na narozeniny a jiné události. Měla jsem si s kým sednout ke stolu k večeři.
Žít v USA jako samostnatná jednotka je úplně o něčem jiným. Já mam štěstí, že tam sama nebudu a že budu mít vedle sebe manžela. Na druhou stranu to ale bude vážně o něčem jiným.
Abych pravdu řekla, tak jsem ale vděčná za to, co mi tahle práce dala. Je fakt, že jsem přišla o veškerou trpělivost i nervy. A je taky pravda to, že kolikrát jsem si říkala, jestli tohle mám ještě zapotřebí a to zkousnu hodně. Dřív mě rozhodila každá kravina, pak se to zlepšilo v USA, po práci a životě tady mě jen tak něco nerozhodí bych řekla. A od lidí vážně čekám všechno. Jestli jsem si myslela, že jsem zažila všechno před tím, než jsem začala tam, kde jsem, tak jsem byla vááááááážně na omylu. 🙂 Brzy o tom napíšu článek.
A ten článek bude o MÉ zkušenosti. O tom, co jsem zažila JÁ a o tom, co si myslím JÁ. A budu se snažit být co nejvíc objektivní to půjde. Nejsem jedna z těch, co si stěžuje na všechno, ale jsou věci, které se mi hodně nelibí a co mi hodně vadí, ale nahlas se to říkat nesmí nebo nemělo by se. Hodně lidí tuhle práci tam, kde jsem, vidí jako procházku růžovou zahradou a jak je to všechno dokonalý, ale to není realita. Nešla jsem sem s růžovýma brýlema, ale i mě některé věci překvapily ať už v dobrém či špatném. 🙂 Takže do budoucna plánuji co nejobjektivnější a nejúpřímější článek.
Asi mi bude chybět trošku to, že nemám vesměs rutinu nebo nějaký stereotyp, takže mám trošku strach z toho, že do budoucna ta rutina zase přijde, nebo ten stereotyp. Na druhou stranu … Moje tělo dostalo zabrat. Po všech stránkách. A kolikrát to na sobě cítím, že moje tělo má prostě dost. A člověk by měl poslouchat svoje tělo, protože zdraví máme jenom jedno. Není to úplně nejzdravější práce. Přece jenom to není přirozené prostředí a tělo bohužel/bohudík rutinu potřebuje. Já mam tak rozházené tělo tím, že někdy jsem vzhůru celou noc, protože potřebuji spát celý den, abych mohla na noční let. Jednou to je krátký let, někdy je to let, co má někdy i něco přes 16 hodin. A to počítám 16 hodin od TAKE OFF do LANDING. 🙂 Moje životospráva je na palici. Jak jím, co jím nebo kdy jím je prostě hoooooodně nezdravý. A tohle musí přestat. 🙂
Takže ano … budu k vám upřímná …
Pobrečela jsem si. Samozřejmě, že to jinak nemohlo dopadnout, než že ukápne nějaká ta slza. Na druhou stranu je ale přede mnou spousta nového a krásného. Uvědomila jsem si, že zdraví a rodina je nejdůležitější. Já brzy zamávám “GOODBYE” tomu jak my rádi říkáme “LONELY LIFE”. Těším se, co mě čeká do budoucna. Teď budeme hledat nový domov, NÁŠ domov, pořizovat moje auto, pejska … a do budoucna rodinu.
Nejsem nějak stará, ale táhne mi na 25 (Jo, já vím, že mi nedávno bylo 24, haha) … Nejsem svobodná, ale vdaná a tím pádem nejsem samostatná jednotka. Nemůžu dělat sobecká rozhodnutí, kdy jsem ve výhodě jen já. Čím více bych oddalovala odchod, tím více bych oddalovala založení rodiny, usazení se atd.
Možná jsem nic extra nedokázala, ale stejně jsem pyšná na to, kolik jsem stihla od svých 20ti let. Žila jsem ve třech zemích světa – USA, UK a UAE, procestovala víc jak půlku světa a celkově jsem stihla věci, o kterých se mi ani nesnilo.
Cestovat nepřestanu. Psát blog tady ne. Nebudu sice psát o layover v Austrálii a nebo v Africe, ale budou nové věci, o kterých bude co psát. Nové zážitky. O životě v USA. O cestování ve dvou… aj.
A tímto bych to ukončila.
Tak s těmi Rusy mám stejnou zkušenost 😀 V Petrohradu jsem byla akorát já a můj kamarád, kteří jsme uměli pár slovíček, takže jsme se s nimi snažili mluvit anglicky a oni na nás zpátky v ruštině. Připadalo mi to komický, jak se kamarád snažil, načež mu dotyčná odpověděla rusky stejně, jako kdyby mluvila česky.
Jinak moc pěkné fotky 🙂 Sice jsem Moskvu neviděla na vlastní oči, ale taky jsem si zamilovala tu barevnost, jsou prostě jiní, především velikášský.
Přeji ti, aby tvoje nová cesta s Calebem byla co nejlepší 🙂
Rusko je fakt krásné! Nikdy mě nelákalo, ale poslední dobou co vidím fotky, tak se mi ty jejich barevné domy hrozně líbí! Musím se přiznat, že mě v první chvíli napadlo, zda nejsi těhotná, že ti je zle 🙂 Ještěže už jsi v pořádku!
Dát výpověď muselo stát spoustu sil, ale už se těším na další články o životě v USA. A taky na ty, co se teď nemůžou publikovat! 😉
Diary of M
Hezký den a šťastný další let přeje M.
Haha, to napadlo většinu mých kolegů. 😂😂😂
Diky za krasne fotecky 😉
Nesnáším zimu, stačí mi, že je u nás teď mínus 6 a vše pod ledem a já venku brečím, jak nechci takové počasí 😀 proto mě nikdy Rusko nelákalo, ale tyhle fotky jsou tak dokonalé a úžasné, že nějakou tu krátkou dovolenou začínám zvažovat 😉 jak je tam všechno uplně jiné, to je bomba, ta architektura 🙂
Chápu, že ten odchod musí být těžký, ale tím, že máš Caleba, tak to dává smysl 🙂 a jak říkáš s tím tělem, to musí být záhul. Tyjo, pořád si pohrávám s myšlenkou zkusit Open Day, ale furt mě to trochu děsí. Přijde mi, že Dubai vůbec není pro mě. Na druhou stranu bych chtěla mít tu zkušenost letušky, byl to vždycky můj sen… 🙂
Tak proč se limitovat Dubai. Leteckých společnosti je po světe mraky.. A troufám si říct, ze s lepšími podmínkami pro zaměstnance.