Asi začnu hezky od začátku. 🙂
Poslední článek jsem psala celkem dva dny před mým odletem do Dubaje. Samozřejmě následovalo loučení a taky další změna plánů.
To bych nebyla já, aby se dny před mým odjezdem neobešly bez slz. Přijde mi, že je to taková moje tradice. Spustíme dva dny před, pak samozřejmě řvu při loučení a pak mě to chytne i po.
Den před mým odletem jsme ale došli k finálnímu rozhodnutí co se týče mého odjezdu z UAE a návratu do USA. Když nad tím tak přemýšlím, tak se mi neuvěřitelně ulevilo. Proč? Protože tím pádem tohle loučení bylo naše poslední, kdy já odlétala pro to, že musím zpět do práce.
I tak to loučení bylo náročný. I když člověk ví, že toho druhého brzy uvidí, tak to jednoduchý není. Alespoň ne pro mě.
A ani teď nebylo jednoduché. Já vždycky, když už musím jít, tak houknu na Caleba, ať se otočí a rychle jde pryč. Já pak jdu, přes slzy nevidím, a snažím se neotočit a nedívat se zpět. Samozřejmě se vždycky otočím. Někdy dřív, někdy později. Teď jsem se otočila když jsem zacházela za roh. Caleb stál a mával. A byť se nehroutí v slzách jako já, tak člověk tomu druhému vidí na očích, jak to bolí.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžký být v jeho pozici. Vždycky jsem to já, kdo takhle odchází. Jednou jedinkrát jsem to byla já, co jsem ho sledovala odcházet, jelikož měl dřívější let jak já. Přišla jsem si hrozně bezmocná. Kdybych mohla, rozběhnu se za ním a buď A. Poletím s ním či za B. Nepustím ho nikam. 🙂
První zastávka, CHICAGO.
Do letadla si vždycky nosím dvě velký vody a snažím se pít co to jenom jde. A čím víc se pije, tím víc se běhá na záchod, že jo. Ve finále jsem se teda snažila přizpůsobit tomu, kdy šel na záchod on. Takže jakmile se zvednul, já vystřelila rychlostí blesku. Po večeři pán vytuhnul, tak jsem to zkusila taky. Spala jsem jak zabitá až do přistání. Párkrát jsem se probudila teda zjistit, jak jsme na tom, kde jsme, kolik nám zbývá času, ale jinak jsem spala jak špalek. Potřebovala jsem to jako sůl a za další mě pár hodin po přistání čekal let do Říma.
Bjůůůůůtifl! 🙂
Po příletu do Dubaje jsem se odebrala rovnou “domů” do postele, protože mě čekal v noci let. Takže jsem si dala na tři hodinky šlofíka a hurá opět do práce.
Musím říct, že po 3 týdnech dovolené se mi do práce nechtělo a ani to nebylo lehký. Já vždycky po každé dovolené mam pocit, že potřebuji další dovolenou.
Zatímco po zdravotní stránce jsem byla v pohodě když jsem byla v USA, tak mi stačil jeden let na to, abych zase cejtila záda. Byť jsem spala skoro celý let z USA a pak ještě “doma”, tak po příletu do Říma jsem skočila do postele a nevěděla o sobě od 8mi ráno do půl 6 večer. Původně jsme chtěly jít ven s jednou holčinou z Čech, ale nakonec jsme se ani jedna nevyhrabala z postele. Nevadí, ale škoda to je. Já hrozně ráda lítám s Češkama. Většinou jsem jediná na palubě, tak je vždycky fajn mít změnu. Kort když je to fajn holka. 🙂
Během letu kapitán udělal PA – public announcement, což bylo ze začátku divný. Osobně jsem si myslela, že je nějaký problém. Ve finále problém nebyl, ale kapitán nám oznámil, že uvidíme na pravé straně aktivní sopku, tak ať se jdeme podívat. Takže pasažéři se začali přesouvat po kabině, každý se snažil ulovit nějaký místo u okna či u dveří, aby si to mohl nafotit. My jsme se sebrali a šli jsme do business třídy, která byla prázdná.
Pak tady máte ještě výhled na Egypt 🙂
Po návratu do Dubaje následovalo setkání s mojí kamarádkou Xan, která bude za tři dny odlétat z Dubaje do Anglie a pak do NY za svým přítelem. 🙂
Jelikož potřebovala nějaký suvenýry, tak jsme šly do Old Souk. A jelikož jsem dostala nový foťák, tak jsem se rozhodla udělat nějaké fotky. A myslím, že se i povedly. Foťák fotí krásně. Teď jsem ve stádiu, kdy bych furt někam lezla, abych mohla fotit.
Demi je jako moje ségra. Ne jak, ona je moje ségra. Akorát máme jiný rodiče. 😀 Je to nejzlatější člověk pod sluncem a prostě má srdce ze zlata. A ona je jeden z důvodů, proč je pro mě těžký odejít. Protože tím pádem nebudu moct chodit do pátýho patra za ní nebo ona za mnou. Nebudu jí moct překvapit na příletech v práci a podobně. Taky je až moc hodná a prostě ona sebe samotnou staví až na úplně poslední místo a potřebuje dohled a někoho, kdo jí trošku nakopne být i maličko sobecká nebo prostě dbát v první řadě o sebe. Demi je taky snílek, žije si na svém obláčku. Ale občas člověk potřebuje být nohama na zemi a prostě vidět realitu. NEbýt pesimista, ale spíš být realista v některých případech.
Tady mě na fotce vpravo zachytil Sayed dělat držky na Demetru. Fakt mě to zmohlo!
Teď se připravuji na dovolenou v ČR. Čeká mě týden, byť teda toho bude asi hodně na vyřizování, tak se těším. Je to asi dost možná moje poslední návštěva v ČR na pár měsíců, nebo teda do doby než budu muset letět na pohovor kvůli mé zelené kartě.
Mimo jiné teda vážně dostanu pejska. Caleb se mě dneska ptal, jestli teda si stojím za tím, že chci pejska hned jak se vrátím, nebo jestli chci čas na to se zabydlet, vybrat si auto etc. Řekla bych, že já jsem ve stěhování už profík. Proč o tom ale píšu. Protože jsem se ptala na FB na to, jaké jméno se líbí nejvíce. Bylo tam 5 možností. Vlastně 6 když počítám to Calebovo jméno. Největší úspěch měla Nala 🙂 I Demi řekla, že Nala je krásný zvučný jméno.
Takže děkuji všem, co “hlasovali” a pomohli mi tak vybrat jméno! :)))))
A jelikož jsem už zase 24 hodin vzhůru, tak jdu spát – ve 3 odpoledne – a další článek napíšu z Čech! 🙂
Mějte se krásně!
Anonymous says
Míšo, nejmenovala se ta slečna z Čech z Plzně Verča Filipová? Dávala na facebook uplně stejnou "Chicago z letadla" fotku a je z Železné Rudy tak jsem si to spojila 🙂
Elsker event says
Nechápu, jak to děláš, ale když se začtu do tvého článku, tak nemůžu přestat. Musím ho prostě přečíst až do konce! A to nejsem čtenář 😀 🙂 Děkuju za skvělé články, Míšo 🙂
Michaela says
Ty jo, docela koukám, jak se někteří lidé dokáží chovat. Demi mi je moc líto, je tak strašně milá.. a představa, jak nějaká nána není spokojená s jídlem a vybíjí si to na letuškách.. jako fakt na přesdržku.. já se většinou snažím cestovat low cost, takže lítám spíš s nízkonákladovkama a tam je to přeci jen jiné 😀 ale nedávno jsme letěli s Turkish Airlines a přiznám se, ten servis jsem si samozřejmě neskutečně užívala, ale ne tím stylem "Teď jste moje služky, tak dělejte!".. lidi jsou různí a hrůzní! Vyřiď Demi, ať se na všechny tyhle příšery vykašle a bere to s nadhledem 😉
Markéta says
Už se těším na další tvoje (teda vlastně vaše) dobrodružství 🙂 Jste s Calebem krásný pár!
Diary of M
M.