Letuška vs. Manželka

Jsou momentálně 3 ráno a já jsem vzhůru s chutí napsat článek.

Od mého pondělního příjezdu se toho opět událo tolik, že od dvou ležím v posteli a přemýšlím i nad nemožným.

Musím říci, že jsem dlouho neměla takové dilema, jaké mám v posledních dnech.

O co jde?

Letuška vs. Manželka?

Jako letuška mám celkem pohodový život byť psychicky i fyzicky náročný. Asi tak, jako každá práce má svoje, tak i tohle povolání má svoje. Člověk si cestuje po celém světě, podívá se na místa, o kterých v životě nesnil. Odpracuje si své na palubě a pak se dočká zaslouženého odpočinku na “layover”. Jestli to člověk prospí, projí nebo projde celé město i okolí, je zkrátka na každém jedinci.
Já jsem věděla od momentu, kdy jsem přijala tuto nabídku, že to bude krátkodobá záležitost. Věděla jsem, že tohle nebudu dělat několik let a proto se snažím vytřískat z každého pobytu v jiné zemi naprosté maximum. Přece jenom nevím, kolik letů mi ještě zbývá, do jakých destinací se ještě podívám a nepodívám. Neexistuje pro mě “Příště”. Co já vím, jestli dostanu ještě let do destinace X. Co když ne?

Je to svým způsobem pohodlný život. Člověk víceméně nic neplatí, když nepočítáme jídlo, internet a účty za telefon. Ale i to je slušná pecka. 😀 Každý měsíc člověk dostane zaplaceno to, co si oddělal. A vzhledem k tomu, že v každé destinaci, kde zůstáváme dostáváme tzv. diety, tak máme víceméně neustálý přísun peněz. Jestli se rozhodnu veškeré kapesné utratit je konec konců na mě. Na druhou stranu. Dle MÉHO názoru život v Dubai není dvakrát levný. A mnohdy pláču nad tím, kolik utratím za jídlo. Už několik měsíců jsem nepáchla do obchodního centra. Je až směšné, kolik stojí některé věci v porovnání s USA či Evropou. To záleží.
Sotva člověk dostane výplatu, ty peníze zmizí rychlostí světla. Mnohdy ani člověk neví kam. Znám minimální počet lidí, co zvládli našetřit. V přepočtu na naše je to pohádkový plat. Na druhou stranu vím, že bych jinde mohla mít daleko víc. 🙂
Ale co je super je to, že mám peníze, vydělávám si vlastní peníze a víceméně nepotřebuji nikoho.

Tohle je jeden z důvodů, proč je pro mě strašně těžký skončit. Protože vím, že po návratu do USA nebudu moct okamžitě pracovat. Kort pokud se vrátím na turistická víza s tím, že počkám na vyřízení zelené karty. Na turistická víza se legálně pracovat nesmí. A i kdybych to chtěla pokoušet, manžel by mě v životě nenechal. Je naprosto PROTI čemukoliv, co je ilegální. A já to respektuji. A upřímně ani nemám na tohle koule. Jsou lidé, kterým to prošlo, jsou lidé, kteří na to doplatili. To, že to vyšlo 9ti lidem z 10ti neznamená, že i já budu mít štěstí.
Vracet se do USA znamená pro mě “bez práce”, “bez příjmu”, ALE! s manželem.

Moje hrdost mi nedovolí nechat se živit, chodit a natahovat ruku. Dej mi, já potřebuji, chtěla bych, musím … Je mi z toho upřímně úplně špatně. A věřte nebo ne, už jsem slyšela věci typu “No jo, ta si vzala Amíka, ta se bude mít dobře, o tu je postaráno, to už nemusí makat” … A podobný hity. Upřímně mě to teda nezajímá, na druhou stranu je až komický, jaký mi tohle dělá problém v soukromém životě. Nedokážu si představit být bez práce a bez příjmu. Už jenom ta představa mě přivádí k šílenství.
Před svatbou jsem souhlasila s jediným a to že jediný čas, kdy já budu doma, bude ten, kdy budeme mít rodinu. K tomu se ale ještě dostanu.

Takže jako letuška – podívám se po světě, dostanu zaplaceno a víceméně si můžu pískat. Někdy člověk má 2-3 dny volno, let, pak zase volno. Já tyhle dny většinou prospím. Smutné, že?
V Dubai se mi nikam chodit moc nechce. Kluby, bary a “diskotéky” jsou pro mě pasé. Tohodle jsem si užila víc než dost, když jsem byla v USA. Chodit ob den na oběd či večeři? To bych asi byla v pořádný finanční brindě.
Další věc je, každý z mých přátel má jiný rozpis. Je až neuvěřitelně těžký se sejít. Někdo má větší štěstí. Já se například s Demi neustále míjím, to samé s Janinou, další kamarádku Kamču jsem neviděla asi rok?!, další kamarádka se teď stěhuje do USA za přítelem a já jí neviděla od našeho posledního letu, protože každá máme jinak roster, jinak dovolenou a prostě je to na prd. Já mam na tohle neuvěřitelnou smůlu.

Víceméně nic nedělám. Mnohdy jsem tak unavená, že prostě nemám ani sílu vylézt z postele. Hlavně ani nemám náladu na lidi. Jsem neuvěřitelně společenský člověk, ale někdy mám dny, kdy prostě nechci vidět NIKOHO, Já se vždycky směju manželovi, když jde sám do kina. On je pravý opak mě, nemá moc rád lidi, když už, tak snese malou skupinku lidí, co jsou jeho přátelé. Jinak prostě se klidně sebere a jde sám do kina. A já se vždycky směju, jak je to zoufalý. Já jsem člověk, co by v životě do kina sám nešel. Ale víceméně už chápu, proč chodí sám na ryby, do kina apod. Není tomu tak dávno, kdy jsem si v LA půjčila auto a sama jsem si celý den brouzdala po Californii. Jela jsem si kam jsem chtěla JÁ, nemusela jsem s nikým řešit kam chce, jak dlouho chce zůstat, co chce dělat, kde chce jíst, prostě jsem měla tu možnost dělat si co chci. A bylo to naprosto úžasný. Jak kdybych vzala samu sebe na rande. 🙂

Na druhou stranu, ALE …

V Dubai jsem sama. A já osobně věřím tomu, že je obrovský rozdíl, když člověk má v Dubai rodinu či přítele/přítelkyni. Věřím tomu, že to opravdu dělá hodně. Jedna moje kamarádka Dubai ráda tolik neměla do doby, než potkala svého budoucího manžela. Okamžitě to změnilo její pohled na život v UAE. Pro to i já miluju Ameriku. Je fakt, že se mi tu vždycky líbilo, cítila jsem se tu vždycky dobře, ale to se taky změnilo dnem, kdy jsem potkala Caleba. A v momentě, kdy náš vztah nebyl už jenom “Hey, půjdeme na rande, budeme spolu trávit čas a uvidíme, co z toho bude” – což víceméně taky netrvalo tak dlouho tahle fáze, ale prostě změnilo se toho hodně. Najednou jsem USA a život tady vnímala naprosto jinak.
Ano, mám rodinu v ČR. A ano, jsem Češka. Narodila jsem se v ČR, vyrůstala jsem v ČR a Češkou vždycky zůstanu. Jsem hrdá na to odkud pocházím a věřím tomu, že způsob, jakým jsem byla vychována a prostředí, kde jsem vyrůstala ze mě udělalo člověka, jakým jsem dneska. A já jsem na to pyšná. Jsem ráda za to, kdo jsem. Nejsem perfektní, mám svoje chyby, někdy jsem na facku a jsou dny, kdy fakt sama sebe nesnesu, ale takovou jaká jsem mě moje rodina miluje, můj manžel, naše rodina a moji nejbližší. 🙂

Samota mě ubíjí. Už jsem to psala několikrát, ale je to vážně unavující chodit domů do prázdného bytu. Nikdo na mě nečeká, nikdo mě nevyprovází do práce. Chodím spát a probouzím se sama. Vždycky se otočím na bok a hledám Caleba a heleme se, on nikde. Já vždycky říkám … “It is such a lonely life” …

A jo, samozřejmě jsou lidé, co se mnou nebudou souhlasit a pak jsou lidé, kteří okamžitě souhlasit budou. Co člověk to názor, to zkušenost.
A taky je fakt, že věci jsou tak, jak si je člověk udělá. Víceméně.

Takže momentálně stojím před rozhodnutím co dál …

Jenže co dál?!

Je to víceméně buď a nebo.

Buď zůstanu v Dubai, budu mít příjem, práci, ale budu sama, naprosto zdeptaná, že jsem sama a že jsem od Caleba ve chvíli, kdy máme možnost spolu být. A nebo budu v USA, šťastná s Calebem, užívat si společné chvíle, budovat domov a rodinu, ale budu nějakou dobu bez práce a bez příjmu.

Nevím, jestli jsem to zmínila, ale čeká nás další mise. Momentálně víme toho málo a ani víceméně nevíme, co se stane. A i kdybychom věděli, tak to stejně napsat nemůžu. Kort v dnešní době…
Caleb má v práci jisté povinnosti a sám není schopen předpovědět, co bude dál. Protože můžou nastat tři scénáře.

1. Na deployment nepojede.
2. Na deployment pojede, ale zůstane jenom na chvíli.
3. Na deployment pojede a zůstane celý.

A teď přijde PECKA ..

Rušíme svatbu respektive odkládáme ji na dobu neurčitou.

Nebudu lhát, že mě to nevzalo. Probrečela jsem celý večer v momentě, kdy jsem se to dozvěděla. Proč? Protože mají v tu dobu vesměs nejdůležitější výcvik. Caleb navrhl změnit datum. Já odmítla. Proč? Protože už mě nebaví po třetí měnit datum – vítejte v životě manželky amerického vojáka. Huráááááá

Momentálně nás čekají tři dost důležité události.

1. Výcvik před deploymentem
2. Deployment (???)
3. Výcvik na kapitána

To jsou věci, který prostě když přijdou, tak přijdou a i kdybych se já či on stavěl na hlavu, nikdo s tím nic neudělá.
Chce se mu někam jet? Samozřejmě, že nechce. Má na výběr? Ne.

Tyhle tři věci, jsou věci, u kterých nemůžeme dělat absolutně nic. Musíme se podřídit.

Armáda je nevyzpytatelná. A my vždycky říkáme. Vzaly jsme si vojáka? Tím pádem jsme si vzaly i armádu.

Nedávno jsem četla článek. Docela zajímavý, ale pravdivý. Vesměs o tom, jak military páry nemůžou plánovat nic dopředu – narozeniny, dovolený, svatby atd. Mluvilo se o tom, jak je těžký pro manželky/manžele vojáků najít práci nebo budovat kariéru. Není to úplně nemožný, ale ani ne jednoduchý. Většina lidí, co znám je doma a nebo mají prostě nějakou práci, aby zabili čas a měli alespoň malý výdělek, kterým by tak přispěli do rodinného rozpočtu. Taky se mluvilo, jak je těžký tzv. Homecoming – ty videa, co vidíte po internetu? Ty, co vás rozbrečí, ani nevíte jak? Ať už je to vítání s manželem/manželkou, rodinou či psem?

Když už o tom mluvíme tak tohle je jedno z mých oblíbených. Video zde: HOMECOMING

Vypadá to krásně, ve skutečnosti je to neuvěřitelně těžký pro oba z toho páru. Moje kamarádka Lori byla manželkou vojáka 28 LET dokud neodešel z armády. Vyprávěla mi hodně. Stejně jako vím hodně od Caleba či jeho mamky. Tohle je docela fajn článek – Článek 🙂
Musím říci, že mě mrzelo, že jsem nebyla v USA když se Caleb vrátil domů, na druhou stranu to bylo asi nejlepší řešení v tu dobu. Byl to jeho první … Ani on sám nevěděl, jaký to bude, až se vrátí. Jak se bude cítit. Díky bohu měl čas se vzpamatovat. Odpočinout si. Především spal, jedl, maloval či kreslil (hrozně rád maluje a kreslí), koukat na Netflix atd. Takže pro nás bylo znovushledání v pohodě. Taky jsem se snažila na to připravit a hlavně nemít očekávání. Tím pádem jsem byla příjemně překvapená. 🙂

Manželky, co jsou v USA, tak jsou víceméně Máma, táta, manželka, manžel v jednom. A já upřímně je obdivuji všechny. Protože tím, čím si prochazejí v době, kdy jsou jejich manželé pryč, to je prostě neuvěřitelný. Zvládat domácnost, starat se o finance, daně, účty, starat se o děti, být máma a táta v jednom a celkově dělat všechno, kdy jejich manžel, člověk kterého nadevše milují je uprostřed války a prostě není v bezpečí, to je podle mě prostě obdivuhodný. Protože vím, jaký to je z toho hlediska, kdy my děti nemáme a víceméně já se odstěhovala jinam, kde jsem měla práci a vzhledem k tomu, že jsme nebyli manželé, tak jsem měla podstatně méně povinností a práv. Teď před dalším deploymentem mě čeká spousta věcí a Caleb i chce, abych byla v USA, protože bude potřebovat mojí pomoc. Abych se postarala o to či ono, protože teď už to dělat můžu. Na druhou stranu se mi dvakrát nechce procházet jeho poslední vůlí a podobný věci.

Caleb vstává každý ráno ve 4 ráno a domů chodí když se zadaří v 6 večer. Jeden den jsem uklízela barák, lezla jsem po podlaze po 4 a drhla vše, co mi přišlo pod ruce. Další den jsem dělala prádlo. Už chápu všechny ty komentáře ohledě prádla a uniformy. 😀 Další den jsem žehlila. Může to znít komicky, ale normálně jsem si to užívala. O to lepší jsou ty momenty, kdy mi přijde zpráva, že je na cestě domů a já pak vyhlížím Caleba jak Ježíška. V momentě kdy se otevřou dveře já běžím a skáču mu kolem krku.

Včera večer přišel domů opět dlouho. Já jsem žehlila, koukala na filmy a celkově jsem měla co dělat. Je vidět, že ho hodně mrzí to, že chodí domů takhle pozdě, tak přišel s pozváním na večeři. Takže jsme šli na večeři, já radost, že mám manžela konečně pro sebe. Haha, omyl. Uprostřed jídla zazvonil telefon. 😀 Jak to dopadlo? Rychle jsme se najedli a jeli jsme do práce. V 8 večer jsme jeli do jeho kanceláře. Byla jsem upřímně v šoku, kolik lidí tou dobou bylo stále v práci a to jsou vzhůru od 4 ráno. Celou cestu autem jsme obvolávali asi milion lidí. Já jenom vytáčela telefonní čísla. Přišla jsem si jak sekretářka. 😀 Taky jsem mu řekla, že mi za to zaplatí!
Po 9 večer jsme se vrátili domů. Další budíček? 2 ráno …

Od doby, co šel Caleb ve 2 ráno do práce, já čumím do zdi. Teď teda do počítače.

A samozřejmě se mi honí hlavou milion věcí.

Svým způsobem je pro mě nehorázně těžký dát v práci výpověď. Vím, že svým způsobem mi to bude chybět. Mám tam spoustu kamarádů, Demi je jak moje starší ségra. Kluci, Omar, Hamdy a další jsou jak moji bráchové. Jsme jedna rodina. Vím, že mi bude chybět lítání svým způsobem.

Strávila jsem na telefonu s tátou docela dlouhou chvíli před pár dny. Řekl mi, že bych se měla rozhodnout srdcem a ne rozumem.

Samozřejmě rozum mi říká. Zůstaň v Dubai, než se Caleb vrátí domů. Budeš mít práci, plat i něco, co tě opravdu zaměstná. Jenže představa, že jsme od sebe další ROK a to úplně zbytečně? To nejde. Nemůžu. Ta představa mě upřímně ničí.
Navíc už se nemůžu sobecky rozhodovat, co je lepší pro mě nebo co je rozumný. Už nejsem sama..

Moje kamarádka teď odchází po roce a půl. Je původem z Anglie. Vrací se do NY za jejím přítelem. Říkala, že neváhala ani minutu, když posílala výpověď. Přiznala, že ale jí to bude chybět. Asi jako každému … Létání je jako droga. I ten životní styl. Přijde mi, že i hodně lidí má problém opustit ten styl, který toto povolání přináší. Snídaně v NY, večeře v Dubai, oběd někde v Austrálii.

Jinak jsem se rozhodla, že budu pokračovat v blogu. Cestovat nepřestanu, psát o životě v USA by taky mohlo být zajímavý – DOST jiný v porovnání s životem Au Pair v USA … 🙂 Dost možný je i to, že budu bydlet na Hawaii s Calebovo rodičema během té doby, co bude pryč. Navíc píšu ráda a baví mě to. I to člověku dost pomůže.
Možná budu psát i o tom, jaké je plánování svatby v zahraničí. Protože svatba BUDE. Jenom bohužel nevíme kdy. A to, že musíme zrušit tu, co máme naplánovanou, to prostě je pro mě krutá realita a vlastně i jediný důvod, proč jsem nakonec práskla i na soukromém FB, že jsem vdaná. Protože hodně lidí z našeho okolí to neví. Tím, že prostě nevíme, kdy budeme moci mít svatbu, jsme se rozhodli přiznat barvu.

Přiznám se, že ten den, co Caleb přišel s tím, že v době naší svatby musí být na výcviku, že jsem armádu nenáviděla z celého svého srdce, víc než kdykoliv před tím. Nakonec jsem se vybrečela, vyvztekala, utřela slzy a uklidnila se.

A to se týče toho, že budu doma v momentě, kdy budeme mít rodinu. V USA neexistuje něco jako mateřská dovolená. I počet rodin, které mají Au Pair či nanny je doslova alarmující. Naštěstí mám rozumného manžela. Oba jsme se shodli na tom, že Au Pair NIKDY mít nebudeme a nechceme.
Ruku na srdce, je to naprosto úžasný program hned z několika důvodů. Člověk má možnost zažít si život s americkou rodinou, naučit se jazyk, získat zkušenosti nejenom s výchovou a péčí o dítě, procestovat USA. Já jsem nesmírně vděčná za to, že mi moje HF otevřela dveře a pozvala mě do jejich domova a svěřila mi jejich děti. Na druhou stranu já bych doma asi nechtěla mít někoho cizího. Nechci nikoho, aby mi vychovával MOJE děti. A Caleb to vidí stejně. Když jsme se na tohle téma bavili, tak on sám mi řekl, že si nepřeje mít Au Pair, že by byl rád, kdybych zůstala pak s dětma doma. On totiž sám takhle vyrostl. Stejně jako se mnou byla mamka doma, stejně jako s bráchou byla doma, tak i on byl doma s mamkou a následně i jeho ségra. Což se mi hrozně líbí a jsem fakt ráda za to, že mi chce dát tu příležitost být doma. Nejsem máma, ale na druhou stranu vy, co maminky už jste, svěřily byste někomu svoje dítě? Docela mě zajímá, jak to vidíte vy. 🙂

Upřímně se nemůžu dočkat toho, až budu mít vlastní rodinu. 🙂 Teď teda se musím rozhoupat a vrátit se do USA, Caleb čeká až se vrátím, aby mohl pořídit pejska, protože takhle se o něj sám starat nemůže, což já se těším jako blázen. 🙂 První teda přijde na řadu slavný Corgi. Já si na retrívra budu muset počkat – vrrrr.

Teď už jenom se rozhodnout, kdy je nejlepší a nejvhodnější čas na to pověsit uniformu na hřebík. A řekla bych, že to nebude trvat dlouho a dojde řada i na mě.
Po roce a čtvrt jsem upřímně unavená. Poslední dny mám problém spát, tuhle jsem byla vzhůru do 4 do rána a za Boha jsem nemohla usnout. Pak jsem se taky nemohla probrat a vylézt z postele. Chce to normální režim, začít něco dělat, cvičit, jíst zdravě, žít zdravěji. Takhle přece jenom člověk má rozházený režim a dvakrát zdravě momentálně nefungguju. A taky se to na mě podepsalo.

Asi bude na čase další dobrodružství! 🙂

No uvidíme …

Teď nás čeká víkend a příští týden Thanskgiving, uvidíme, co všechno nás čeká a nemine. Tak snad bude o čem psát. :))))

Zatím se mějte krásně ! A já jdu dál přemýšlet nad “být či nebýt” a snad mě to ještě na chvíli uspí!