Konečně jsem se dostala k tomu napsat další článek. Poslední dobou nevím, kde mi hlava stojí. Nestíhám a nic nestačím.
Tento článek se týká mého posledního letu, opět dalšího multi-sektoru. Tentokrát Milán – New York – Milán.
První dva lety byly naprosto pohádkový. Proč? Protože byly poloprázdný a my se tím pádem moc nepředřeli, což se zas tak často nestává. Mnohdy jsou ty lety tak “busy”, že člověk lítá sem a tam a je rád, že si stihne dojít na toaletu nebo se napít. O jídle se pak člověku může jenom zdát.
A další důvod, proč byl let pohádkový, byla crew. Sešli jsme se dobrá parta a mimo jiné jsem měla kolegyni češku, takže my dvě jsme měly o to víc o zábavu postaráno.
První zastávka – Milán.
V Itálii jsem poslední dobou častěji jak doma. S crew jsme se domluvili, že půjdeme do vyhlášené restaurace, kam chodí většina crew. Takže jsme přišli na hotel, dali si trošku času na to, abychom si dali šlofíka, sprchu a sešli se pak dole s ostatními.
Já jsem původně chtěla spát, nakonec to ale dopadlo tak, že jsem skypovala s Calebem, takže jsem měla po spaní. Díky bohu jsem ale stihla si dát pořádnou vanu a udělat ze sebe člověka.
Pak jsme se sešli v 7.30pm na recepci hotelu. Šli s náma piloti, vedoucí economy kabiny a pak ještě pár crew od první třídu po economy. Dokonce se k nám přidal i pilot z jiného letu – to se často nestává. 🙂 Ale když už, tak to taky stojí za to.
Dopřávali jsme si výborného vína a samozřejmě místní kuchyně. Já jsem se nemohla rozhodnout, co chci, tak jsem si dopřála vyhlášenou pizzu. 🙂 Takhle jsme seděli, popíjeli, pojídali, dobrých 4-5 hodin. Většina z nás měla dost, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na pokoj a spát. Já šla dřív pro to, že jsem chtěla ještě skypovat s Calebem. Takže jsem došla někdy po půlnoci, zapla Skype a hnila na Skype až někdy do 5ti ráno. Na druhou stranu to nebyl absolutně žádný problém, jelikož budíček byl až později, takže jsem se stejně dobře vyspala.
Následoval let do USA – New Yorku. Vzhledem k tomu, že jsme letěli z Milána, tak let byl podstatně kratší, než obvykle. Takže 7-8 hodin letu do USA byla vyloženě procházka růžovou zahradou. Navíc bylo opět málo lidí, tak to bylo fakt příjemný. Normálně je to 13-14 hodin z Dubaje a plný, takže se člověk nezastaví, dokud nemá pauzu a to většinou všichni chrápeme jak zabití. (Máme na dlouhých letech legální pauzy)
Po příjezdu na hotel jsem se rozmýšlela, co budu dělat. Slíbila jsem, že půjdu se všema ven. Mělo se jít do nějakého klubu. Na druhou stranu jsem zase ale nechtěla celý den v NY prospat, protože kdybych šla ven, tak určitě budu chrápat celý den a pak by bylo na čase opět letět do Milána. Takže jsem debatovala, co teda spáchám.
Původně měl přiletět za mnou Caleb. Bohužel nedostal dovolenou, protože to bylo – jako na potvoru – uprostřed týdne. Taky to nemohl být pátek, ty jo.
Takže jsem se odebrala do pokoje, zavolala si s Calebem na Skype, objednala jsem si pizzu z Dominos – mojí oblíbenou, a válela se v posteli. Navíc do toho všeho jsem měla chodidlo tak trojnásobně veliký, protože mě něco štíplo v Miláně a já samozřejmě co? Otekla … Klasika. Takže jsem ležela na posteli s chodidlem jako slon a samozřejmě jsem se škrábala jako debil a Caleb na mě celou dobu řval, ať si to přestanu škrábat a pak mě poučoval, co s tím dělat. Ach ty jeho vojenský rady. Samozřejmě mám svojí hlavu, škrábat sem se nepřestala a pro léky si taky nikam nedošla. 😀
Ve finále to dopadlo tak, že jsem usnula. Ani nevím jak. Řekla jsem si, že na chvíli zavřu oči a pak se uvidí, jestli teda půjdu ven nebo nepůjdu.
Mám dojem, že mi dokonce i volali z recepce, protože jsem zaslechla něco jako telefon, ale byla jsem tak mrtvá, že jsem prostě ten telefon nezvedla a chrápala dál. Fakt jsem byla unavená.
Nakonec jsem se pak domluvila s Luckou, že půjdu ráno s nima. Protože já už v NY párkrát byla a ona nikdy, tak jsem jim navrhla, že půjdu s nima. 🙂
Sešly jsme se ráno v půl 9 na recepci. Já si dala ovoce ve Starbucks a šlo se na výlet. První zastávka – Socha Svobody ..
A tady jsem se nasrala (s prominutím). Všude kolem byli takoví prodavači, co nabízejí soukromé plavby. Já původně myslela, že holky na ní jít nechtějí, takže nás dva borci zastavili a začali nás lákat na soukromou plavbu. Když došlo na cenu, tak povídají, že jsme výjimečné (kecy, prdy, kuličky) a že nám dají vojenskou slevu, že samozřejmě sice nejsme příslušníci vojenských služeb, ale že nám dají slevu. Tak to chlapec hodně narazil. Zeptala jsem se, jestli je normální, nabízet slevu někomu, kdo na ní nemá nárok. A je jedno, jestli to je “military” nebo jestli je to pro postižený. Přijde mi prostě nemorální lákat lidi na koupi tím, že nabízejí slevy, na které nemáme nárok. Teď jedna holčina prohlásila, no ale tvůj přítel je voják, ne? Tak se toho pánové chytli. Tak jim říkám, že voják sice je, ale že já s ním nejsem pro to, abych pobírala nějaké slevy, na který já nárok nemám. Tak pánové mě chválili, že teda se jim líbí moje názory, jak přemýšlím.
Někdo by řekl, že jsem blbá. Já ale nehodlám využívat slev, na který nárok nemám. Ať je to studentská sleva (momentálně nejsem student), ať je to vojenská (nesloužím) a nebo sleva pro postižené. Navíc já ty peníze na to mám, abych si mohla zaplatit ten lístek. Jako sorry, ale jestli zaplatit 32 dolarů nebo 25, to už takovej rozdíl zase není, že jo?!
Takže jsme se rozloučily a pokračovaly s holkama dál.
Lucka ale hledala Staten Island Ferry, což já neveděla. Kdyby mi to řekla, tak jsem jí řekla, že jsme celou dobu stály před tím a nemusely pak chodit někam, kdo ví kam. Ono totiž je možnost jít na “loď” kolem Sochy Svobody zadarmo. Jezdí to každou půl hodinu. Člověk se projede kolem a čau. Pro nás? Ideální. Protože jsme neměly tolik času, že.
Takže jsme se vrátily zpátky, já mezitím stihla nafotit nějaké fotky, a šlo se na to! 🙂
Příště až zase budu v NY, tak chci jít podívat se přímo na Sochu Svobody.
Pak jsme se sebraly a šly jsme k One World Trade Center. Proč? Zaprvé jsme se chtěly jít podívat k památníkům WTC a za druhé otevřeli One World Trace Center, takže se teď dá jít nahoru a užít si naprosto dokonalý výhled na Manhattan. 🙂
Memorial 9/11 je pro mě …. naprosto nepopsatelný místo. Nevěřím na duchy, ale člověk když tam je, tak mu to připadá, jako by bylo něco ve vzduchu. Je až k nevíře, jakou tohle místo připomíná tragédii. Asi nikdy nezapomenu na den, kdy se tohle neštěstí odehrálo. 2001 … Jako by to bylo včera.
Člověk si nedokáže představit, co se tam ten den odehrálo. A ať to bylo jakkoliv, ať už za tím stojí kdokoliv … Je to obrovská tragédie i po 14ti letech a je smutný, kolik lidí tam přišlo o život a kolik lidí na celém světě to zasáhlo, protože ty lidé, co tam tak tragicky zemřeli, měli rodiny, měli děti, byli to tátové od rodin, mámy, byli to něčí děti, byli to přátelé, známí … a především to byli lidé…
Člověk tam stojí u “severního bazénu” či “jižního” a čte všechna ta jména … “Jméno a její nenarozené dítě”, let 175/11/77/93 , ti, kteří jako první byli na místě ze záchranářských složek …
Člověka to zamrazí … A nikdo z nás, kdo to nezažil, nikdy nepochopí skutečný význam Memorialu ani to, co se tam ten den odehrálo a jakým způsobem to ovlivnilo život těch, kteří tam někoho ztratili …
Moje nejoblíbenější a asi nejsilnější fotka je tahle ..
Také je tam otevřené muzeum, které jsme bohužel nestihli. Tam bych ráda příště.. 🙂
Jet tím výtahem je zážitek .. 🙂 Stojíte a ono to kolem vás na všech stěnách promítá NY od roku XXXX (nepamatuju si ho) po součanost. Jak se to město měnilo a vyvíjelo! 🙂 BOMBA..
Odpoledne jsem vytuhla … Pak jsem si zašla k mojí kadeřnici a za kamarádkou, kde jsem byla skoro do 1 ráno. Ops.
A tady je pár fotek
Mějte se do té doby krásně! 🙂
Katka says
Užij si zaslouženou dovolenou 🙂
Aneta Zemánková says
Ty taky Miško a užij si svou dovolenou! :* 🙂
Pája says
Užij si hlavně volno. 🙂 Jinak jsem se chtěla zeptat k tomu spaní v letadle: to tam máte nějaké postele, kde si můžete v době volna zdřímnout? 🙂