Bangkok – Hong Kong

Hurááááááá! Už mám zase Internet, tak můžu psát jako divá. 🙂 Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si dopřála menší pauzu od blogu i stránky, protože jsem si potřebovala oddychnout.

Samozřejmě už si nepamatuju, co se kde událo, takže se to budu snažit nějak dát dohromady.

Musím říci, že z Bangkoku jsem byla zklamaná, protože jsem byla jediná crew, která tam nikdy nebyla a samozřejmě kolegové tam byli 6x, 10x, 20x ale i 280x! 😀 Takže samozřejmě všichni šli chlastat a nikomu se nechtělo jít ven. A já chodím sama nerada. Jsou místa, kde je mi to jedno a pak jsou místa, kde si sama jít netroufám. 🙂
Ten první den jsem byla docela unavená, takže jsem si šla dopřát 90ti minutovou masáž a pak jsem si nechala udělat nehty. Byl to spíš takový relaxační layover.
Když jsem šla ven, tak jsem samozřejmě vyrazila s mapou, jelikož jsem nevěděla, kde je ten salón. Vylezu před hotel, tam nějaký místní okamžitě ke mě přiběhl (zjevně jsem vypadala ztraceně) a hned se ptal, kam potřebuju jít. Koukal na mapu, pak mi ukázal kudy, já poděkovala a on si šel po svým. To mě mile překvapilo!
Jeden z crew mi slíbil, že se mnou půjde ven druhý den – (tohle byl tzv. multi-sektor, to znamená, že jsme byli den v Bangkoku, zaletěli na otočku do Hong Kongu a pak letěli zpět do Bangkoku a měli tam další den layover a pak teprve jsme letěli do Dubaje).
Ten první večer jsem víceméně spala, jedla a nebo jsem komunikovala s Calebem.

Pak jsme si dali následující den otočku do Hong Kongu. Absolutně nemám nic proti trávit den v Bangkoku, užívat si masáže a manikůry, pak si zaletět na večeři do Hong Kongu a pak zase zpět do Bangkoku. 😀

Na letu do Hong Kongu jsem si přišla jak naprostá celebrita, hvězda první třídy. 😀 Číňani se rádi fotí a taky si mile rádi fotí nás. Jeden se zeptal na fotku a pak už to šlo ve velkým, fotka sem, fotka tam, tahali mě sem tam a moje kolegyně Thajka se tím vyloženě bavila. Když jsme stáli na “safety demonstration” nebo když jsme procházeli kabinou či při boarding, tak jenom bylo slyšet cvakání foťáků, lidi vesele fotili a natáčeli. Někdy bych si přála ty fotky vidět. A jak byli vděční “še-šej” “še,šej” .. 😀 Nevím, jak se píše děkuji, ale vím, jak se to řekne, tak jsem to alespoň napodobila. 🙂

No každopádně to byla sranda! 🙂

Po příletu do Bangkoku jsme šli na autobus a jelikož cesta trvala hodinu na hotel, tak jsem vytuhla a ani jsem nevěděla jak. Samozřejmě všichni, že jdou ven. Já byla unavená a chtěla jsem jít brzo spát. Veděla jsem, že když půjdu ven, tak za prvé půjdu spát někdy dopoledne a za druhé bych nemohla jít ven. Sam, crew, mi slíbil, že mě vezme ven. Ještě na mě z autobusu řval, že se sejdeme ve 12.

No a teď, co mě fakt nas….

Vtipně jsem se probudila v 11.47 ráno. Takže já absolutní stres, že nestíhám, že půjdu pozdě. A já to nesnáším, když chodí lidi pozdě a proto chodím já na čas. Když se řekne 12:00, tak je to 12:00 a ne 12:01 nebo 12:15! Kort v práci hrají vteřiny velkou roli. Jak při odletu, tak když se nám otevře e-gate a my máme jít na briefing. Jedna vteřina, jedna minuta, letadlo na vás čekat nebude!
No, takže jsem natáhla tepláky, tričko a vyběhla jsem z pokoje. Běžela jsem do lobby rychlostí světla a zvládla jsem to, hezky 11.59. A Sam nikde. Tak jsem čekala 5 minut, 10 minut … No a pak si říkam, že to nemá smysl, protože byl večer kalit a tím pádem 100% bude chrápat.
Volám mu z recepce, NIC. Volám podruhé, NIC. Tak mi dali číslo jeho pokoje. Rozhodla jsem se neobtěžovat a nelézt za ním a bušet mu na dveře pokoje. Šla jsem zpět na svůj pokoj a zkusila mu znova zavolat. Zvednul to a když jsem ho slyšela, tak mi bylo jasný, že ten jen tak nikam nepůjde. A taky mi vtipně usnul na telefonu. Takže jsem práskla s telefonem a šla jsem se projít sama. Samozřejmě jsem nevěděla, jak se jmenuje to místo, kam jsme měli jít a taky jsem netušila, jak se tam dostanu a už vůbec jsem nehodlala někde bloudit sama. Takže jsem se šla projít kolem hotelu, udělat pár fotek, zkusit najít nějaký suvenýr a pak zpět.
Samozřejmě jsem byla bez úspěchu. Ani pohledy jsem nenašla 🙁 Takže jsem šla zpět na hotel, tam sms od Sama, jak se omlouvá.
Mě tohle od crew nepřekvapuje!
Doufám, že až příště poletím do Bangkoku, tak budu mít s sebou někoho ochotnýho, kdo půjde ven. Nebo nějakýho nováčka, co tam nikdy nebyl, se kterým budeme moct jít spolu. Uvidíme ..

Taky co mi naproslo hnulo žlučí, tak na našem patře, hned vedle mě, byli Indové. Já Skypovala s Calebem a on šel pak pracovat a já, že půjdu na chvíli spát, že mám před letem. Rozloučili jsme se, za pět minut jdu spát … 10 minut na to řev! Oni museli stát na chodbě a řvát na sebe. Jejich děti tam dělaly bordel. Třískalo se dveřma ve velkým, prostě randál jako blázen. A to bylo takhle furt. Ticho, kravál, ticho, kravál. Kdykoliv jsem se sebrala ke dveřím, že už na ně vlítnu, tak se zavřeli do pokojů a pak sputili nanovo.
Jedna naše crew je ale díky bohu dokázala seřvat na dvě doby.
V životě bych si nedovolila tohle předvádět na hotelu. Ale bohužel některé národnosti si myslí, že jim patří celý svět a podle toho se i chovají. A tohle píšu ze zkušeností!

Takže jsem šla na let naprosto vyčerpaná a nevyspalá. A takhle nás šlo hned několik a několik crew si i stěžovalo. 🙂 Já jsem neměla na to sílu nadávat na recepci. Oni za to chudáci nemůžou. To jenom někteří jedinci se chovají jako neandrtálci.

A tady je pár fotek.