Lisbon, Portugal

Tentokrát mě vítr zavál z horkého Dubaje do studeného Portugalska.

Let byl v pohodě, přišel mi teda až moc dlouhej, ale všechno tentokrát proběhlo bez problémů.

Dojeli jsme na hotel krátce po poledni, takže jsme se domluvili, že si dáme hodinku a půl na oddych a pak se sejdeme dole. Takže jsem s sebou práskla do postele a ani se nehnula. A jelikož mi byla zima, tak jsem se dobelhala do koupelny a dala si horkou vanu. Pak jsem na sebe hodila nějakej ten hadr a mazala se sejít se zbytkem.
Chtěli jsme něco málo vidět, protože očividně je těžký dostat tenhle let. Takže je dost možný, že jsem se jako crew podívala do Portugalska naposled. 🙂 Kdo ví…

Vzali jsme taxíka a jeli se podívat po památkách.

Venku byla zima jako když praští. On si člověk snadno a rychle zvykne na to teplo, co je v Dubaji. A já se přiznám, že po dvou letech v USA a půl roce v UAE jsem zhejčkaná počasím. Samozřejmě mám dny, kdy mi chybí pořádná zima, pořádný sníh, ale pak mám dny, kdy mi absolutně nevadí, že někde neklepu venku zimu.
V Portugalsku nebyla ani tak zima, jako foukal neskutečně studený vítr. Co mě však zaráželo, byl fakt, že někteří lidé byli nabalení jak na severní pól a vedle nich stáli lidi v kraťasech. 😀 Připomnělo mi to Anglii. Obzvlášť Manchester. Tam člověk šel po ulici a to samý, buď byli lidi nabalení jako blázen a nebo pravý opak, kraťásky a triko s krátkým rukávem – not a big deal!

Chodili jsme venku asi 5 hodin. A byť jsme byli hladoví a zmrzlí, tak to stálo za to! 🙂

Takhle se tančilo v ulicích ! 🙂

Video 2

Po celodenní procházce jsme se sebrali a jeli zpět na hotel. Původně jsme měli jít na večeři, ale dopadlo to tak, že se každý rozprchl jiným směrem. Já osobně jsem byla tak unavená, že jsem šla na pokoj a objednala jsem si jídlo na pokoj. Napsala si s Calebem, dopřála si horkou vanu, abych rozmrzla a šla jsem spát a spala jsem krásných 12 hodin. Ráno se probudila z kómatu, zavolala si zase pro snídani. Tentokrát jsem byla fakt líná vylejzat z postele a jít dolů na snídani. Takže jsem se najedla, připravila se a mohla vyrazit zpět do Dubaje.

No a v Dubaji na mě čekala Baruška. Původně jsme měli přistávat stejně, ale Baruš přistáli dřív a my jsme měli zpoždění.
Dopadlo to tak, že jsme v půl 3 ráno jeli k nám do Al Nahdy a spaly jsme u nás. Baruška mi přivezla z domova dobrůtky, tak jsem měla radost jak malá holka. 🙂 Hlavně z rohlíků!!!

Samozřejmě jsem to všechno do sebe už naládovala. Ještě mám jedny Horalky, jedny Tatranky a konečná a pivo v lednici, který si vypiju s Baruš, jelikož si přivezla taky jedno. 🙂

A taky mám za sebou návštěvu ambasády, což, jak jsem se sama přesvědčila, byla opravdu jen formalita. Před letem do Portugalska jsem si jenom vyzvedla pas a vízama. Dostala jsem dvoje, takže mám o jednu starost méně. 🙂
Největší radost z toho asi má stejně Caleb.

Já se upřímně nemůžu dočkat, až poletím do USA jako crew nebo sama na sebe na dovolenou. Strašně moc mi chybí Amerika. 🙂 Kolikrát si já na Ameriku vzpomenu.

Takže pokud vše půjde tak, jak má, tak se jako turista podívám do USA ještě dřív, než se mi vrátí Caleb, a zajedu si do Atlanty. Pokud se nezadaří, tak si tam pak sjedu s Calebem. Ale mě chybí Robert tak moc, že prostě bych ideálně chtěla doletět kolem jeho narozenin.

Někdy si říkám, že je až neuvěřitelný, jak to všechno rychle uteklo. Před rokem jsem touhle dobou řešila letenku do Čech. Už je to 8 měsíců, co jsem odletěla z USA. A člověku to občas připadá jako včera. A Robert roste jako z vody.
Bruna brzo oslaví roční výročí, co je u mojí milované HF. Sama už začíná mít pocity, jaké jsem měla já, když jsem věděla, že dřív či později budu odlétat. A kdo byl v USA jako Au Pair, tak ví, že prostě druhý rok uteče jako voda. Ještě rychleji, než ten první. 🙂

Tak uvidíme, jak to vše půjde. Každopádně se nemůžu dočkat, až sednu na letadlo směr USA. A je dost možný, že už bych mohla první let dostat příští měsíc. A když ne, tak ten následující určitě. 🙂

A to je asi tak nějak všechno. Není nijak extra, co psát.