London – první let v roce 2015

Zdravím! Historicky první článek z roku 2015! 🙂

                                                         To mi prosím poslal tatínek

Než se vrhnu na to, jaký byl Londýn, tak se vrátím k tomu, co tomu předcházelo.

Caleb. Caleba a jeho jednotku přesunuli z bodu A do bodu B v zemi Xx. Byť je to podstatně větší základna a v té zemi prakticky největší americká základna, tak kontakt nic moc. Spíš nic, než moc. A to mi dost pije krev. Logicky komunikace je pro nás klíčová, především pro mě, aby mi nehráblo. Jedna věc je, že stálý kontakt je pro mě informace, že je on, ale i všichni jeho vojáci v pořádku. Tím pádem já mám klid na duši. Další věc je, že komunikace nám pomáhá s odloučením.
Prošli jsme si už daleko horším, co se týče komunikace. Prakticky 3 měsíce, kdy jsme si psali dopisy, zavolali jsme si všehovšudy dvakrát – jednou na minutu a 30 sekund, po druhé na minut dvacet po skončení poslední fáze Ranger School.
Nejsem člověk, co potřebuje si s partnerem psát 24/7. Dřív, kdysi dávno, jsem taková bývala. Teď, respektive do deploymentu, když jsem neměla kontakt od rána do večera nepřetržitě, tak mi to přišlo naprosto normální a nehroutila jsem se z toho. Za poslední rok a půl mě armáda vycvičila na leccos, ale v tento moment vážně nadšená nejsem.
Tentokrát je to jiné. Člověk doslova a do písmene prahne po jedné zprávě, jednom e-mailu či jakékoliv jiné známce toho, že moje drahá polovička je v pořádku a v bezpečí (no, o bezpečí bychom mohli polemizovat). Může to být den, dva i více, co jsem od něj neslyšela a šedivých vlasů přibyde hned několik.
Skype jsme naposledi měli na Vánoce! ANO, na Vánoce. 25/12. Dnes máme 3/1, skoro 4/1. Do doby, než byl přesunut jinam, tak jsme spolu komunikovali vesměs denně (až na vyjímky) a Skype se nám dařilo mít denně či v nejhorším případě ob den.
Pokud člověk nemá prakticky žádný kontakt, tak začne mít logicky a naprosto přirozeně strach, začne mít starost a začně přemýšlet nad hovadinama. Co by, kdyby a podobný hity. To člověku rozhodně nepřidá.
Můžu být jedině ráda, že mám práci takovou, jakou mám. Ve většině případech nemám absolutně čas přemýšlet nad ničím, jelikož prostě není čas. Práce v letadle není procházka růžovým sadem, jak si někteří představují. Je to dřina. Nemáte čas si sednout, nemáte mnohdy čas se najíst, nemáte pomalu čas se napít či si dojít na záchod. A ne, nestěžuji si. Ba naopak. Díky tomuhle prostě nemám čas na to, abych se strachovala, abych přemýšlela nad kdo ví čím a vymýšlela hororové scénáře, co vám nedají spát. Je fakt, že člověk vidí u práce letušky jenom to cestování. Což je úžasný benefit této práce. Ale nevidí to, co je za tím. A proto spousta lidí u této práce nevydrží ať už z toho důvodu, že měli jiné představy – ne moc reálné a nebo prostě zjistí, že jim to nesedí, což je v pořádku. A že znám dost lidí, co se mnou přiletěli a tu práci UŽ nesnáší. Po měsíci létání.. 🙂 Já jí miluju, miluju svoje kolegy (pokud zrovna nemám na palubě někoho, kdo by si zasloužil pár facek nebo rovnou kopec do prdky z letadla ven), osobně jsem neměla problém s nikým, ale měla jsem kolegu, který se choval jako kretén k mým kolegyním a to se mi nelíbilo. 🙂 Miluju i svoje pasažéry, pokud zrovna nejsou nasraní z nějakého důvodu, že jsme jim zaklepali na dveře záchoda, že musí jít okamžitě zpátky si sednout na své sedadlo a připoutat se, jelikož máme turbulenci. 🙂 Já jsem si to koneckonců nevymyslela. Zatím jsem měla štěstí i na pasažéry, avšak některé moje kolegyně ne. A po všech těch historkách přemýšlím nad tím, jestli vůbec lidi chtějí být v bezpečí.
Takže ano. Letušky mají vypadat dobře v uniformě – chtěli byste se koukat na někoho, kdo vypadá, jako když zrovna vylezl z postele? Ale ve finále na palubě nejsme pro to, abychom vám dali najíst či napít. Samozřejmě servis je nedílnou součástí, ale my jsme trénovaný na to, abychom se o vás postarali v případě, že se něco stane. A prioritou je BEZPEČÍ vás i naše! Takže … 
Moje rada pro vás, co rádi cestujete, POSLOUCHEJTE letušky. Jsou věci, které vám říkáme z nějakého důvodu, jsou věci, které děláme z nějakého důvodu a z valné většiny je to pro vaše dobro a VAŠE bezpečí. 🙂 Takže pokud vám řekneme, ať si jdete sednout na své místo, běžte si sednout a připoutejte se, je to pro vaše osobní bezpečí a bezpečí nás všech, pokud vám řekneme, aby jste seděli na místech po dosedu letadla na zem, seďte, protože na cestě ke gate se toho může ještě něco stát. 🙂 A i když cestujete milionkrát, obětujte 5 minut vašeho času a podívejte se na safety video či na letušky, které demostrují, kde jsou exity, jak použít masku, kde najít vestu, jak jí použít ETC. Člověk nikdy neví, co se může stát a kdy zrovna ty informace bude potřebovat. A je jedno, kolikrát jste už letadlem letěli. 🙂

To jsem odbočila..

Zpátky. Takže doufám, že se komunikace zlepší v následujících dnech. Doufejme, že budou brzy zpátky na své základně. Tam alespoň člověk měl pravidelný přísun informací, fotky na FB a hlavně kontakt!

Jinak jsem na Silvestra dostala e-mail z práce, že mám balík k vyzvednutí. Jediný balík, který očekávám je ten od Caleba, ale ten ho poslal ke mě domů a ne do práce, takže jsem byla překvapená. V práci mi dali papírek, že teda mi přišel balík z USA (???) a že si ho mám jet vyzvednout na poštu. (Normálně mi chodí věci do práce, kde si je můžu i vyzvednout, ale tentokrát jsem musela jet někam do tramtárie.
Takže jsem celá nedočkavá a samozřejmě zvědavá jela na poštu.Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, kdo teda mi co posílá.
Dojela jsem na místo, mazala na přepážku takovou rychlostí, že to člověk neviděl. Tam jsem vyřídila, co byla potřeba a čekala, až mi dají můj balík. Když jsem viděla, že nesou USPS priority mail box, tak jsem se skoro štěstím rozbrečela. 😀 Ono to je možná hloupý, ale v tu chvíli jsem měla takovou radost, že tu krabici vidím a samozřejmě se mi okamžitě zastesklo po domově. 🙂 A ano, Amerika taky není země, kde je to easy a kde je to procházka růžovou zahradou. Ale pro mě je doma tam, kde mám muže. A mám to tam prostě ráda. Někdo to má rád v Dubaji, Americe, Anglii a nebo v ČR. Každý jsme jiný..
Každopádně.. Vzala jsem tu krabici a mazala na taxík zpět. Mrkla jsem se kdo mi teda to posílá a musím říct, že jsem byla nesmírně překvapená. Protože to byl balík od Calebovo rodičů. Hned v taxíku jsem ho otevřela. To prostě nešlo čekat až domů.

A uvnitř překvapení! 🙂 Moje oblíbené dobroty z Havaje! Naprosto miluju Hello Panda, oba Caleb i já je naprosto zbožňujeme. Taky jsem mu slíbila, že mu pošlu celou krabici jenom HELLO PANDA … 😀 To bude mít radost. Mám dojem, že to spráská na jedno posezení.

No a pod tím bylo “něco” zabalené ve vánočním papíru a přání k Vánocům.

Takže jsem vylezla z auta a mazala rychle na autobus domů (máme autobusy, které nás vozí všude možně, od zaměstnavatele). Takže jsem sedla do busu a okamžitě se snažila rozbalit ten dárek. Absolutně jsem netušila, co to je. Pak jsem to trošku rozbalila a viděla jsem část fotky, kterou znám velmi dobře a to fotku z Calebovo Ranger School graduation. Okamžitě jsem se rozbrečela jako malá holka. 😀 Musela jsem vypadat jak nějakej tragéd, když jsem tam seděla nad balíkem totálně v slzách. Okamžitě jsem psala našim, Calebovi a volala Demetře. A hned jakmile jsem dojela domů, tak jsem běžela za ní do bytu jí to ukázat.

 Tady je prosím můj dárek od mých in-laws! 🙂 Dostala jsem tuhle nádherou deku! A takhle prosím vypadá teď moje postel.

Naprosto svojí novou deku miluju. Nejsem schopná ani popsat, jakou radost mi to udělalo. Teď kdykoliv přijdu domů, tak se culím jak měsíček na hnoji při pohledu na mojí postel. A jak se mi v ní hezky spí. 🙂 Vypadá to sice jak postel nějaké náctileté puberťačky, co je posedlá nějakou celebritou – hercem, zpěvákem. Já že jo, polštář s Calebovo fotkou, od něj plyšáka na spaní (Mr. Otter, kdyby vás zajímalo, jak mu říkáme), moje deka a fotka na nočním stolku. Fotek našich mám teda spoustu po celým pokoji, ale tuhle já ráda. Je z loňského Nového roku. Já mám svojí na nočním stolku a Caleb na pracovním stole v Xx.
Okamžitě jsem psala i Calebovo rodičům. Mamka se mi omlouvala, že mi to přišlo až po Vánocích a napsala mi fakt nádhernou zprávu. Miluju svoje in-laws. Fakt jsem měla z prdky kliku. 🙂
Caleb dostal plátno s naší fotkou, přesně s tou samou, co já mám na dece. A já mám teď deku! Takže si pak vystavíme na zeď plátno a já budu se válet na gauči v dece s naší fotkou. 

Jinak teda Caleb jak je teď jinde, tak tam je SPOUSTA českých vojáků, takže mi psal, že se bude snažit s nějakýma seznámit hned jak to půjde a že bude s nima procvičovat češtinu. Jsem zvědavá, co ho naučí. 😀 Možná lepší nevědět. A taky se jich zeptá, jestli mu nedají českou vlajku. 🙂 To je milý.

Můžu říct, že to bylo nejkrásnější dárek na zakončení roku 2014, který byl pro mě naprosto pohádkový. A o to víc se těším na rok 2015, protože už jenom 6 a půl měsíce, ani ne a vrátí se mi Caleb domů. Teď čekám, kdy dostanu dovolenou a budu bookovat letenky za ním! 🙂 Také jsem mu řekla, že k narozeninám ode mě dostane dovolenou, ať si vybere kam chce jet a že ho tam vezmu. Takový plánování mě hrozně drží nad vodou. 🙂

No a pak jsem šla s mojí Janičkou na oběd! Hezky na steak do americký “restaurace” 🙂 Daly jsme si pořádně do nosu. 

Anyway…

31.12.2014 jsem vytuhla někdy v 7 večer, jelikož jsem musela vstávat ve 4 ráno (první budík teda byl ve 3.30am, ale nějak jsem se nemohla přemluvit vylézt z postele). Ještě jsem se teda probudila kolem 10 večer, kdy jsem stihla si napsat s Calebem, než jsem mu usnula na drátě. A pak se probudila ráno ve 4 s xx sms a zprávami na FB s přáním k novému roku. ÚPLNĚ JSEM TO CELÝ ZASPALA!
Ono ve finále je to jedno, protože bych stejně nikam nešla. Ráno pak byla sranda, když jsem čekala na bus a lidi jezdili domů. Před barákem tahaly dvě holky totálně na sra.. opilýho kluka a snažily se ho dotáhnout domů.
Dojela jsem do práce a můžu řici, že to bylo asi nejvíc busy ráno, co jsem kdy zažila. Člověk si neměl ani kam sednout a spousta z nás sedělo na kufrech. Celý ráno a celý let do Anglie jsem se ptala sama sebe, ale i kolegů, kdo proboha cestuje 1.1. ráno! Měli jsme plno v celým letadle. A já jsem nevěřícně kroutila hlavou. V 7 ráno na Nový Rok, by člověk měl ještě pořád chlastat a slavit příchody nového roku a nebo bejt doma s kocovinou. 😀 NO NIC!
Let to byl ale dobrej! 🙂 A měla jsem strašně super crew.

V Anglii byl plán takový, že jsem se měla vidět s Jančou, protože ta přiletěla jeden let přede mnou. Jenže když jsme my přijeli na hotel, tak dadala. 🙂 A já jsem pak šla ven s mojí kamarádkou Lucy. Původně jsme měly jet do Londýna – do centra, ale nakonec jsme se na to vykašlaly. A kam jsme jely? Do mého starého domova, navštívit mojí ex Host Family.
To bylo super. Jedna věc je, že mě popadala nostalgie, když jsem projížděla místy, které znám až moc dobře, nemluvě když jsme přijely k baráku. V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, jaký to bude, až takhle budu projíždět Atlantou v USA nebo až pojedu k nám domů a pojedeme s Calebem přes Nashville. To se asi zblázním štěstím.
Bylo to fakt fajn. Vidět Lucy, ale i děti s Host family. Bylo neuvěřitelný, jakou měli radost, že mě vidí. Všichni mě objímali, mačkali a starali se o mě naprosto královsky. 🙂

Pak jsem jela domů – domů na hotel :-D, abych se vyspala před letem. Janču jsem nestihla, protože už zřejmě opět spala, když jsem přijela na hotel. Já měla taky dost, jelikož jsem byla na nohách přes 24 hodin, takže jsem si dala horkou vanu, práskla s sebou do postele a spala jako mimino až do rána.
Ráno jsem si zašla na snídani s kolegama, pak si šla zabalit a hurá domů do Dubaje.
Anglii jsem zamávala ne na dlouho, jelikož mě čeká let do Manchesteru. Tentokrát ale nikam nepůjdu. Za prvé jsem v Manchesteru byla pár týdnu zpět, takže budu na hotelu a relaxovat. Ušetřím si peníze, co dostáváme a budu se prostě jenom válet a nic nedělat. Musím načerpat síly na let do Sydney! Yay … Tam se nesmírně těším.

A to je asi tak všechno.

Dneska jsem celý den chrápala. Nějak to na mě přišlo a já prostě spala, spala a spala. 🙂

Taky jsem se nudila a mrkla na jednu diskuzi. 😀 Líbí se mi, jak píšou lidi o tom, jaké je to pracovat pro mou airline či jiné airlines a přitom v životě ani pro jednu z nich nepracovali. 😀 Slyšela jsem, že … Četla jsem, že … 😀 Tohle mě fakt baví. Stejně tak mě baví ty komentáře o životě v Dubaji. Prosím Vás, přijeďte sem, zkuste si tu žít, poznat lidi tady (všechny lidi!) a pak teprve se k tomu vyjadřujte. To platí pro Ameriku, Anglii a jakoukoliv jinou zemi či místo. Protože je fakt směšný, jak jsou někteří lidi chytří až na půdu po tom, co si přečetli článek na novinkách či tn.cz. … 🙂

Každopádně doufám, že jste řádně oslavili příchody nového roku. Těžko uvěřit tomu, že už je to rok ode dne, kdy jsme vítali 2014. Doufejme, že rok 2015 bude minimálně stejně tak krásný, jako rok 2014. Tentokrát nám to snad i vyjde a podíváme se za rodinou na Havaj, konečně se mi vrátí Caleb a kdo ví, co nás čeká a nemine. Něco mi říká, že 2015 bude plný velkých událostí, haha 🙂