Dubai 1

Další sen se pomalu, ale jistě stává skutečností.

Před dvěma týdny jsem po dlouhém rozmýšlení došla k rozhodnutí, že půjdu zkusit pohovor na letušku v jedné zahraniční letecké společnosti. Vzhledem k tomu, že to nebyl můj první pokus, tak jsem byla skeptická a neslibovala si úspěch.
Nakonec jsem se přemohla a rozhodla jsem se, že to teda zkusím. Za zkoušku člověk nic nedá.

V pondělí 14/7/14 byl v Praze tzv. Open day. Všichni uchazeči jsme seděli v konferenční místnosti jednoho pražského hotelu, kde nám bylo puštěno video o Dubai, práci jako takové a prostě jsme obdrželi základní informace. Poté jsme odevzdali životopisy s fotografiemi, odpověděli na pár otázek a šli domů v naději, že nám zazvoní telefon a budeme pozváni do druhé části příjimacího řízení.
K velkému překvapení jsem se i já dočkala hovoru a byla pozvána na další den.
Úterý 15/7 tak byl tzv. assessment day. Tento den byl plný různých skupinových cvičení, čekal nás anglický test a opět další mini rozhovory. Po každém kole jsme dostávali papírky, na kterých bylo “Congratulations” a nebo “Unfortunately”. Já měla obrovské štěstí, protože jsem patřila mezi 17 šťastlivců, co prošli až do finále. Podle statistik už jenom to, že se člověk dostane do finálního pohovoru, je obrovský úspěch. I já jsem to tak vnímala.
V pátek 18/7 jsem tak měla finální rozhovor.

Můžu říci, že po těchto třech dlouhých dnech, plný nejistoty, nervozity a čekání, jsem byla ráda, že to mám za sebou. A prakticky mi nezbývalo nic jiného, než čekat.

Jaké bylo překvapení, když necelé dva týdny od finálního rozhovoru jsem na svém profilu viděla magické “Joining formalities in Progress” což znamenalo jediné. Tzv. Golden Call, kterého jsem se dočkala hned následujícíc den. Nedokážu popsat pocity, jaké jsem měla, když mi zazvonil telefon a já věděla, že je to někdo z Dubaje.
Následovala gratulace, hrstka informací, co se bude dít v následujících dnech a nabídnutí mi datumu, kdy budu odlétat do Dubaje.
Můj datum odletu je 26/9.

Stále tomu nemůžu uvěřit. Lidi – známí i neznámí, se mě ptají, jak se cítím, jak to oslavuji a nebo se mě ptají, jak jsem to dokázala..
Upřímně? Nemůžu tomu uvěřit. Na otázku “Jak jsi to dokázala?” nevím, co odpovědět. Já sama nevím, proč jsem se dostala. Proč zrovna mě bylo nabídnuto tohle místo, proč zrovna já byla jedna z x desítek (Můj Open Day), která to místo dostala. Když jsem poprvé v USA zkoušela ten samý pohovor, tak jsem vypadla někdy v půlce. Dostala jsem se pořád daleko, ale neprošla jsem do finále. A do dnešního dne nevím proč. Řekla jsem něco špatně? Udělala jsem něco špatně? Nejsem ten vhodný typ pro tuhle pozici? Nemám dostatečné zkušenosti? Absolutně jsem neměla tušení, proč se mi to tenkrát nepodařilo. A stejně tak netuším, proč se mi to tentokrát podařilo. Na tuhle otázku nejsem schopná odpovědět.

Mám 54 dní do odletu do Dubaje. WOW! Příští měsíc nasednu do letadla a budu vyrážet vstříc novému dobrodružství.

V následujících dnech mě čeká návrat do České Republiky, kde musím k zubaři – opět! Prodělat x očkování a připravovat věci na odlet. Stále tomu nemůžu uvěřit. A myslím, že tomu neuvěřím do doby, než na sebe obléknu tu slavnou uniformu a budu se procházet po palubě. 🙂

Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat rodině, přiteli a kamarádům, kteří mi drželi palce a byli mi neskutečnou podporou. Mám obrovské štěstí na lidi, které kolem sebe mám. A jsem si jistá, že bez nich bych nebyla tam, kde jsem dnes a kde budu za měsíc a půl! 🙂 DÍKY.